33 Cdo 3753/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 84 odst. 1 předpisu č. 235/2004Sb., § 7 odst. 1 o. s. ř., § 2 předpisu č. 235/2004Sb., § 5 odst. 1,2 předpisu č. 235/2004Sb., § 237 o. s. ř.



33 Cdo 3753/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně O. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované SINTEM s.r.o. se sídlem v Karlových Varech, Stará Louka 328/60, identifikační číslo 291 06 087, zastoupené JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 2, o zaplacení 3.924,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 42/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. května 2015, č. j. 12 Co 177/2015-25, takto:
Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 17. března 2015, č. j. 41 C 42/2015-19, zastavil řízení a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, se sídlem Západní 1800/19, Karlovy Vary; současně rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že nárok na vrácení zaplacené daně z přidané hodnoty (ve výši 3.924,05 Kč), který žalobou žalobkyně coby zahraniční fyzická osoba ze země mimo Evropskou unii po zakoupení zboží v České republice a jeho vyvezení mimo území Evropské unie vůči žalované uplatnila s odkazem na § 84 odst. 7 zákona č. 235/2004 sb., o dani z přidané hodnoty, je charakteru veřejnoprávního. Není proto v pravomoci civilních soudů o věci rozhodovat (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) a nezbývá než řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Odkazuje na ust. § 237 odst. 1 daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.) dovodil, že rozhodovat o věci přísluší finančnímu úřadu. Poplatník je totiž oprávněn požadovat od plátce daně vysvětlení v případě, že má pochybnosti o správnosti sražené nebo vybrané daně. Plátce daně je povinen poplatníkovi podat písemné vysvětlení a opravit případnou chybu. Pokud poplatník s postupem plátce nesouhlasí, může podat na tento postup stížnost správci daně, který je plátci daně příslušný, což je v posuzovaném případě Finanční úřad pro Karlovarský kraj. Tomuto úřadu proto věc postoupil.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. května 2015, č. j. 12 Co 177/2015-25, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se nezastavuje. Vycházeje ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně na rozdíl o něj dospěl k závěru, že rozhodnutí o nároku na vrácení daně z přidané hodnoty náleží do pravomoci soudů. Ustanovení § 237 odst. 1 daňového řádu se vztahuje pouze na podnikatelské subjekty, které jsou plátci daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH ). V projednávané věci však jde o občanskoprávní nárok uplatněný kupujícím (žalobkyní) vůči prodávajícímu (žalované), který je plátcem DPH; nejde o spor podnikatelských subjektů o výši vyplaceného DPH, nýbrž o spor, v němž kupující po prodávající požaduje vrácení DPH, byť nárok vyplývá z § 84 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že při řešení otázky pravomoci k projednání a rozhodování předmětné věci (vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty kupujícímu - fyzické osobě s místem pobytu mimo území EU) se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně od rozhodnutí ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 137/2005 a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Odo 415/2005). Neshledá-li dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedenou judikaturou, namítá žalovaná, že otázka, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu, nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. Připomíná, že nárok na vrácení daně může být uplatněn pouze u plátce daně, který uskutečnil zdanitelné plnění. Postup plátce je upraven daňovým předpisem; plátce je povinen daň vrátit při splnění zákonem stanovených podmínek. Nárokovanou daň z přidané hodnoty žalobkyni nevrátila, neboť měla za to, že podmínky vrácení nebyly splněny. Daň přiznala finančnímu úřadu a odvedla do státního rozpočtu. Žalobkyně ke sděleným pochybnostem zaujala konfrontační přístup a namísto doložení nároku se obrátila na soud. Obranou proti nevrácení daně je však stížnost na postup plátce daně k příslušnému finančnímu úřadu. Žalovaná prosazuje názor, že při vrácení daně vykonává činnost v působnosti správce daně. Pokud se žalobkyně domáhá, aby jí byla uložena povinnost vrátit daň přiznanou v daňovém přiznání a uhrazenou do státního rozpočtu, pak je takový spor svojí povahou i předmětem sporem daňovým. V pravomoci soudu není rozhodovat ve věcech daňových. Podle § 2 odst. 1 daňového řádu je vratka DPH, která je snížením státního rozpočtu, daní. Jako taková je pak tato daň předmětem správy daní a není v pravomoci soudu o ní rozhodovat. V poslední řadě žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s chybějící podmínkou aktivní legitimace zmocněnce žalobkyně a v řízení nepostupoval podle § 103 a 104 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalovaná má pochybnost o tom, zda se žalobkyně, která je cizinkou, o zahájení řízení vůbec dozvěděla; všechny písemnosti (včetně udělené plné moci k zastupování) jsou totiž v českém jazyce. Udělení plné moci ze strany žalobkyně tedy nemohlo být učiněno vážně, resp. lze pochybovat o vážnosti projevené vůle a lze mít za to, že takový úkon je ve smyslu § 552 zákona č. 89/2012 Sb. neplatný. Žalovaná vyjádřila podezření, že společnost, která žalobkyni zastupuje, využila jejího omylu a používá ji nyní jako nástroj při vymáhání odkoupeného formuláře na vratku daně. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodl tak, že předmětné řízení se zastavuje, přičemž po právní moci rozhodnutí věc postoupí příslušnému finančnímu úřadu.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nesouhlasí s žalovanou, že záležitost spadá do pravomoci finančních úřadů. Má za to, že v řízení dostatečně prokázala, že se jedná o spor civilního charakteru, jehož rozhodování spadá do pravomoci soudů. Předmětem sporu není vrácení DPH, nýbrž vrácení části kupní ceny odpovídající výši DPH, jež byla v kupní ceně zahrnuta. Ve věci tak nejde o daň jako takovou. Civilní povaha sporu je vymezena postavením stran sporu, neboť zde se nejedná o vztah mezi plátcem daně (žalovanou) a správcem daně (státem), ale o vztah zákazníka (žalobkyně) a prodejce obchodníka (žalované). Oprávněným subjektem zkoumat, zda byly splněny podmínky pro vrácení DPH podle § 84 zákona o dani z přidané hodnoty je soud. K namítané neplatnosti plné moci, kterou udělila společnosti VP Tax Free s. r. o., uvádí, že ví, co podepsala a byla s postupem, který je s nárokováním vrácení DPH spojen, řádně srozuměna.
Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. )], k tomu oprávněným subjektem (žalovanou) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro řešení otázky, zda je v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené dani z přidané hodnoty, kterou zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po tuzemském prodávajícím, od něhož koupila zboží, které následně vyvezla mimo území Evropské unie. Tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Žalovaná takové vady v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.

Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalobkyně jako soukromoprávní subjekt (zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie) uplatňuje nárok proti žalované jakožto jinému soukromoprávnímu subjektu (právnické osobě) na vrácení finanční částky, kterou jako kupující zaplatila za zboží, které u ní zakoupila a následně vyvezla mimo území Evropské unie; tato částka představuje část kupní ceny odpovídající dani z přidané hodnoty. K důkazu soudu předložila doklad o prodeji zboží vystavený žalovanou, z něhož vyplývá, že v rámci kupní ceny 22.610,- Kč žalobkyně zaplatila i sazbu DPH 21 % v částce 3.924,05 Kč.

Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Citované ustanovení vymezuje pravomoc soudů obecně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají všechny soukromoprávní věci vyjma těch, které zákon svěřuje do pravomoci jiných orgánů. Odvolací soud správně poukázal na soukromoprávní charakter účastníků řízení (žalobkyně - fyzická osoba a žalovaná - právnická osoba), na rozdíl od soudu prvního stupně však správně dovodil, že vztah mezi účastníky je vztahem soukromoprávním, nikoliv veřejnoprávním.

Podle článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Podle § 2 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH ), předmětem daně je

a) dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,

b) poskytnutí služby za úplatou osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku,

c) pořízení
1) zboží z jiného členského státu za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti nebo právnickou osobou nepovinnou k dani,
2) nového dopravního prostředku z jiného členského státu za úplatu osobou nepovinnou k dani,

d) dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku.

Podle § 2 odst. 2 ZDPH zdanitelné plnění je plnění, které
a) je předmětem daně
b) není osvobozené od daně.

Z výše citovaných ustanovení je zřejmé, že v daném případě se jedná o zdanění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) ZDPH, neboť šlo o dodání zboží (oblečení jako věci movité) za úplatu, a to žalovanou jako osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování její ekonomické činnosti. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) dodává, že se musí jednat o místo plnění v tuzemsku .

Podle § 5 odst. 1, 2 věty prvé ZDPH osoba povinná k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud tento zákon nestanoví v § 5a jinak. Osobou povinnou k dani je i právnická osoba, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání, pokud uskutečňuje ekonomické činnosti. Ekonomickou činností se pro účely tohoto zákona rozumí soustavná činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby, včetně důlní činnosti a zemědělské výroby a soustavné činnosti vykonávané podle zvláštních právních předpisů, zejména nezávislé činnosti vědecké, literární, umělecké, vychovatelské nebo učitelů, jakož i nezávislé činnosti lékařů, právníků, inženýrů, architektů, dentistů a účetních znalců.

Z výše citovaného ustanovení plyne, že osobou povinnou k dani nebyla v případě zakoupení zboží žalobkyně, nýbrž žalovaná, a to jako právnická osoba obchodník, která prodejem zboží žalobkyni realizovala svoji ekonomickou činnost. Je tak zřejmé, že žalovaná jako plátce daně plní vůči státu svoji vlastní daňovou povinnost a nikoliv daňovou povinnost žalobkyně, která u ní zakoupila zboží. Jinak řečeno, žalobkyně ve vztahu ke státu žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží nemá.

Podle § 84 odst. 5 ZDPH nárok na vrácení daně zahraniční fyzické osobě vznikne, pokud
a) zahraniční fyzická osoba nakoupené zboží vyveze nejpozději do 3 kalendářních měsíců od konce měsíce, ve kterém se uskutečnilo zdanitelné plnění uvedené na dokladu prodeji zboží,
b) výstup zboží z území Evropské unie je potvrzen celním úřadem,
c) zahraniční fyzická osoba předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží vystavené plátcem, které se váže k vyváženému zboží, potvrzené celním úřadem.

Podle § 84 odst. 7 ZDPH nárok na vrácení daně může uplatnit zahraniční fyzická osoba, popřípadě jiná osoba, kterou zahraniční fyzická osoba zmocní, pokud splní nárok na vrácení daně podle odstavce 5 písmeno a), nebo nárok nezanikl podle odstavce 9, pouze u plátce, který uskutečnil zdanitelné plnění. Plátce je povinen daň vrátit
a) zahraniční fyzické osobě přímo, pokud osobně požádá o vrácení daně a předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží potvrzené celním úřadem, nebo
b) jiné osobě na základě jejího prohlášení, že jedná jménem a ve prospěch zahraniční fyzické osoby, pokud předloží první vyhotovení dokladu o prodeji zboží potvrzené celním úřadem.

Žalobkyně vůči státu (České republice) žádnou daňovou povinnost při zakoupení zboží od žalované neměla a neplnila. Přesto žalované v rámci zakoupení zboží částku odpovídající DPH zaplatila. Zákon jí proto umožňuje, aby se s nárokem na vrácení poskytnutého plnění obrátila na žalovanou, jíž zaplatila kupní cenu navýšenou o částku odpovídající DPH. Ve vztahu mezi účastnicemi řízení jako subjekty soukromého práva tedy žádný veřejnoprávní vztah dán není, jedná se o vztah soukromoprávní a spor z něho vzniklý by mohl namísto soudu řešit jiný orgán jen tehdy, pokud by tak zákon stanovil (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).

Nelze přisvědčit názoru, že k řešení předmětného vztahu mezi žalobkyní a žalovanou zákonodárce určil jiný orgán, než soud, konkrétně finanční úřad (pro hl. m. Prahu). Z ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vyplývá oprávnění poplatníka daně obrátit se v případě jeho pochyb o správnosti sražené nebo vybrané daně se svojí stížností na příslušného správce daně. Jak je výše uvedeno, žalobkyně žádným poplatníkem daně není, nemůže proto logicky vzato ani žádnou stížnost podat; nadto v dané věci nejde o posouzení správnosti postupu žalované při vracení částky odpovídající DPH, ale o žalobní požadavek žalobkyně na plnění. Z ustanovení § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu tudíž oprávnění jiného orgánu (než soudu) rozhodnout daný občanskoprávní spor neplyne.

Z výše uvedeného je třeba učinit právní závěr, že k rozhodování sporu o vrácení částky odpovídající zaplacené DPH, kterou žalobkyně coby kupující zahraniční fyzická osoba s místem pobytu mimo území Evropské unie požaduje po prodávajícím (žalované), jsou pravomocné soudy rozhodující v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu je tedy správný.

Odkaz žalované na závěry přijaté v jí citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (v usneseních ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 415/2005, ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 338/2005 a dalších) není přiléhavý. Nejvyšší soud se v nich zabýval skutkově odlišnou situací, kdy spor byl veden daňovým subjektem (např. správcem konkursní podstaty) vůči správci daně, příslušnému finančnímu úřadu, a předmětem sporů byla výplata nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty . V nyní posuzovaném případě se však, jak již bylo vyloženo, o daňový vztah nejedná.

Zpochybňuje-li žalovaná v dovolání aktivní legitimaci zmocněnce žalobkyně , resp. dovozuje-li, že žalobkyně se společností Tax Free s. r. o. neuzavřela příkazní smlouvu, resp. že taková smlouva je neplatná, ve vztahu k této právní otázce nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v § 241a odst. 2 o. s. ř. (neuvedla údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Nadto je nutno připomenout, že platností namítané příkazní smlouvy se odvolací soud při posouzení, zda je v pravomoci soudu rozhodovat o předmětné věci, ani nezabýval a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (otázka platnosti příkazní smlouvy nebyla pro posouzení splnění podmínek řízení významná).

Lze uzavřít, že odvolací soud při posouzení, zda posuzovaná věc spadá do pravomoci soudu, nepochybil a jeho usnesení, jímž rozhodl o tom, že řízení se nezastavuje, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný; dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu