33 Cdo 3689/2007
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 3689/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce B. C., proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 318/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 30. května 2007, č. j. 59 Co 80/2007-60, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Přípustnost dovolání žalovaného nelze v posuzovaném případě dovodit z § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; i když odvolací soud formálně změnil rozsudek soudu prvního stupně, ve skutečnosti rozhodl souhlasně s ním, neboť okolnosti významné pro rozhodnutí posoudil shodně, tj. i on uznal po právu požadavek žalobce na určení doby plnění dluhu.


Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).


Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).


V posuzovaném případě žalovaný sice vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek však plyne, že jeho výhrady jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Otázka, co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených v kupní smlouvě ze dne 21. 8. 2003, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy


o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva


a povinnosti účastníků právního vztahu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí


a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Činil-li tudíž odvolací soud závěr, že podle ujednání kupní smlouvy, jíž žalobce na žalovaného převedl pozemek č. 2786/4 v katastrálním území Z. za kupní cenu 1.000.000,- Kč, byla doba plnění doplatku kupní ceny (700.000,- Kč) ponechána na vůli kupujícího (žalovaného), neboť pouze od něho odviselo, kdy, případně zda vůbec podá návrh na územní rozhodnutí pro dům, který zamýšlel na převedeném pozemku postavit, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li z tohoto zjištění, že jsou splněny předpoklady pro aplikaci § 564 obč. zák., tedy pro to, aby soud určil na návrh žalobce jako věřitele dobu plnění dluhu (doplatku kupní ceny), formuloval závěry právní. Žalovaný polemiku s právním názorem odvolacího soudu opřel o svou verzi výkladu kupní smlouvy. Z ní činil vlastní skutkový závěr, že ve smlouvě byla doba plnění sjednána, a na jeho základě teprve uplatnil námitku nesprávného právního posouzení věci z pohledu aplikovatelnosti § 564 obč. zák. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že určení doby plnění soudem není namístě. Ve skutečnosti tudíž v dovolání napadl správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, založit nemůže.


Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací námitka žalovaného, že odvolací soud neposoudil věc z hlediska souladu s dobrými mravy , resp. nepřihlédl k tomu, že částku 700.000,- Kč není schopen v určeném termínu bez příslušného pravomocného územního rozhodnutí zajistit a uhradit. Této námitce nelze přisvědčit již proto, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že určil dobu splatnosti v závislosti na zjištěných konkrétních okolnostech případu, přihlédl k možnostem dlužníka i k naléhavosti potřeby věřitele a lhůtu určil tak, aby neskončila dříve, než rozhodnutí nabude právní moci. Jeho rozhodnutí tak neodporuje hmotnému právu.


Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 18. června 2009


JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.


předsedkyně senátu