33 Cdo 3688/2014
Datum rozhodnutí: 25.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3688/2014


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce F. N. , zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalované N. B. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Zátiším 586/22, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 273/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č. j. 72 Co 419/2013-163, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.380,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Magdy Rothové, advokátky.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 46 C 273/2010-95, ve znění opravného usnesení ze dne 28. dubna 2014, č. j. 46 C 273/2010-175, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č. j. 72 Co 419/2013-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalované tyto postuláty nesplňuje, neboť uvedené údaje se z něho nepodávají. Konstatování, že odvolací soud prováděl nelogicky hodnocení důkazů odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu , postrádá specifikaci, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu, a při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva, se měl odvolací soud odchýlit. Požadavek, který žalovaná uplatnila v doplňku svého dovolání, že má být právní otázka vyřešená odvolacím soudem posouzena jinak , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., již proto, že významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ).
Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalovaná v dovolání ani neuplatnila jediný způsobilý dovolací důvod vymezený v § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Její námitky totiž směřují primárně proti správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění odvolacího soudu a proti jeho hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti. Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje názor, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno ani to, že jí žalobce dne 15. 4. 2008 půjčil částku 200.000,- Kč, ani to, že podepsala uznání tohoto dluhu. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění pak nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2014

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu