33 Cdo 36/2015
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.




KSOS 25 INS 24971/2012 25 ICm 310/2013 33 ICdo 36/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BP Integralis Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nicosia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 695/38, proti žalované Mgr. Pavlíně Jaškové se sídlem Šumperk, Balbínova 1, insolvenční správkyni dlužníka J. L., zastoupené Mgr. Lenkou Sršňovou, advokátkou se sídlem Šumperk, Dr. E. Beneše 12, o určení popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 310/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. L., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 24971/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2014, č. j. 25 ICm 310/2013, 13 VSOL 55/2014-73 (KSOS 25 INS 24971/2012), takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 25 ICm 310/2013-44 (KSOS 25 INS 24971/2012), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za dlužníkem J. L.,
a/ pohledávku ve výši 216.838 Kč z titulu smluvní pokuty z každé řádně a včas nezaplacené splátky dle ujednání bodu VII/1 Smlouvy o půjčce ve znění Dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení stojící na pozemku parc. č. 1146 a pozemku parc. č. 1146, vše zapsané na LV č. 1215 pro katastrální území R., obec a část obce R.,
b/ pohledávku ve výši 42.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku III. odst. 9 Smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení stojící na pozemku parc. č. 1146 a pozemku parc. č. 1146, vše zapsané na LV č. 1215 pro katastrální území R., obec a část obce R.,
c/ pohledávku ve výši 42.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku III. odst. 9 Smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení stojící na pozemku parc. č. 1146 a pozemku parc. č. 1146, vše zapsané na LV č. 1215 pro katastrální území R., obec a část obce R.,
d/ pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle článku VII. odst. 4 Smlouvy o půjčce č. 1F 100400/2007 ze dne 22. 11. 2007 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 30. 3. 2011, zajištěnou zástavním právem k ideální polovině budovy bydlení stojící na pozemku parc. č. 1146 a pozemku parc. č. 1146, vše zapsané na LV č. 1215 pro katastrální území R., obec a část obce R.,
e/ pohledávku v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení (výrok I.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 25 ICm 310/2013, 13 VSOL 55/2014-73 (KSOS 25 INS 24971/2012), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., vyjma té jeho části, v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení, a ve výroku II. potvrdil (výrok I.), v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky v celkové výši 48.446,40 Kč z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení, jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 - dále jen o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dovodil, že ujednání o smluvních pokutách sjednaných podle § 544 zákona č. 40/1964 Sb. - dále jen obč. zák. (viz § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.), jsou neplatná jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák.) a jednak z hlediska § 56 odst. 1 obč. zák.
Žalobkyně sice považuje posouzení otázky (ne)platnosti ujednání o smluvních pokutách z hlediska jejich přiměřenosti (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák.) za dosud neřešenou, dovolací soud však její přesvědčení nesdílí. V řadě svých rozhodnutí se již k otázce přiměřenosti smluvní pokuty vyjádřil. Dovodil, že pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Jde-li o smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní pokuty má být zvažována nejen z hlediska svých funkcí (preventivní, uhrazovací a sankční), ale i s ohledem na okolnosti, za nichž byla sjednána, na charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, a na vzájemný poměr hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty. Přiměřenost výše smluvní pokuty je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně s ohledem na všechny jeho zvláštnosti (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 753/2001, ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. 33 Odo 313/2002, ze dne 16. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4986/2009). Jakkoliv je posouzení nastolené otázky závislé na jednotlivých okolnostech daného případu, je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za souladné se zmiňovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť odvolací soud zvažoval otázku přiměřenosti smluvních pokut ze všech rozhodných hledisek a zohlednil všechny relevantní okolnosti daného případu.
Jelikož závěr odvolacího soudu, podle něhož ujednání o smluvních pokutách jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, věcný přezkum druhého závěru odvolacího soudu (taktéž dovoláním zpochybněného), podle něhož jsou ujednání o smluvních pokutách neplatná i z hlediska § 56 odst. 1 obč. zák., nemůže mít vliv na výsledek dovolacího řízení a projevit se příznivě v poměrech žalobkyně. I kdyby dovolací soud shledal, že tento napadený závěr není správný, nemohl by rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Avizuje-li žalobkyně, že dovolání směřuje i proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, žádné výhrady proti rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší. I kdyby tomu tak bylo, nebylo by dovolání v tomto rozsahu přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se - co do merita - takového vztahu nebo takové věci týkalo); částka přisouzená žalované z titulu náhrady nákladů odvolacího řízení nepřevyšuje limit 50.000 Kč (a to ani v součtu s náklady řízení přiznanými soudem prvního stupně).
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu