33 Cdo 354/2010
Datum rozhodnutí: 18.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 109 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991, § 101 předpisu č. 40/1963Sb. ve znění od 01.01.1992, § 110 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění od 01.01.1992, § 110 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění od 01.01.1992




33 Cdo 354/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovaným 1) J. V. a 2) L. V. , zastoupeným JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Sušilova 8, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 215/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2009, č. j. 17 Co 257/2009-68, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2009, č. j. 17 Co 257/2009-68, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. února 2009, č. j. 9 C 215/2008-42, v části, kterou byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2009, č. j. 17 Co 257/2009-68, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. února 2009, č. j. 9 C 215/2008-42, v části, kterou byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60.000,- Kč od 1. 11. 2000 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 4. února 2009, č. j. 9 C 215/2008-42, v části výroku, kterou byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60.000,- Kč od 1.11.2000 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 4. února 2009, č. j. 9 C 215/2008-42, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 60.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 60.000,- Kč od 1. 11. 2000 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o poplatkové povinnosti (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. září 2009, č. j. 17 Co 257/2009-68, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v upřesněném znění výroku II. potvrdil, změnil jej ve výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní a tehdejší Okresní národní výbor v Prostějově uzavřeli dne 1. 10. 1990 smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům a o omezení převodu nemovitosti. Žalovaným byl poskytnut státní příspěvek ve výši 60.000,- Kč na stavbu rodinného domu v k. ú. V. Žalovaní se zavázali výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let od uzavření smlouvy (tj. do 1. 10. 2000). V případě, že tuto povinnost nesplní, zavázali se státní příspěvek vrátit a současně se zavázali nepřevést nemovitosti specifikované ve smlouvě bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí (§ 58 občanského zákoníku, v tehdy platném znění). Stavba byla kolaudována jako novostavba levé poloviny dvojdomu rozhodnutím Městského úřadu v Prostějově ze dne 7. 2. 2003, č. j. ÚP/2199/90-Kou, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2003.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Smlouva ze dne 1. 10. 1990 byla uzavřena podle vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění v tu dobu platném (dále jen vyhláška ), a státní příspěvek ve výši 60.000,- Kč na výstavbu rodinného domu byl žalovaným poskytnut podle jejího § 17. Protože žalovaní nesplnili podmínku sjednanou ve smlouvě, a to dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, vznikla jim povinnost poskytnutý příspěvek vrátit. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na vrácení příspěvku není promlčeno, neboť uspokojení této pohledávky bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti podle § 58 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, upravuje a doplňuje občanský zákoník, jenž nabyl účinnosti dne 1. ledna 1992 (dále také jen obč. zák. , resp. občanský zákoník ve znění do 31. 12. 1991 ). Na právo žalobkyně se tudíž vztahuje desetiletá promlčecí doba podle § 109 obč. zák. ve spojení s § 874 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992. Jestliže právo mohlo být vykonáno poprvé dne 2. 10. 2000 (stavba měla být podle smluvního ujednání pravomocně zkolaudována do 1. 10. 2000) a žaloba byla podána u soudu dne 30. 5. 2008, stalo se tak před marným uplynutím desetileté promlčecí doby, jejíž konec připadl na 2. 10. 2010. Odvolací soud neuznal ani námitku žalovaných, že výkon práva žalobkyně na vrácení státního příspěvku je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť v posuzovaném případě je použití korektivu dobrých mravů vyloučeno. V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 693/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho zásadní právní význam spojují s řešením otázky délky a běhu promlčecí doby práva na vrácení státního příspěvku s tím, že tuto otázku soudy posuzují rozdílně. Sami prosazují názor, že promlčecí doba je u tohoto práva zajištěného omezením převodu nemovitosti desetiletá, ale její běh začíná již vydáním rozhodnutí státního notářství o registraci smlouvy o omezení převodu nemovitosti. Z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně nepovažuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, neboť odvolací soud v něm právní otázky vyřešil v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu. K otázce délky promlčecí doby a jejího běhu odkázal zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, z něhož cituje, a na další rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Byl-li rozsudkem odvolacího soudu potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak je tomu v daném případě), může být dovolání přípustné jen za splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání, které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části ukládající žalovaným platební povinnost ve výši 60.000,- Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil otázku délky promlčecí doby a počátku jejího běhu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srovnej rozhodnutí ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 21/2005, žalobkyní zmiňované rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, a na něj navazující rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 20/2006, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 385/2006, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 8/2006, a ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 954/2008).
Dovolání žalovaných proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, shledal dovolací soud přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud otázku promlčení práva na úroky z prodlení posoudil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu; napadené rozhodnutí má tudíž v tomto rozsahu zásadní význam po právní stránce.
Kromě jistiny požaduje žalobkyně po žalovaných úhradu úroků z prodlení, představující vedlejší závazkový vztah účastníků. Nejvyšší soud se otázkou délky promlčecí doby úroků z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, zabýval již ve svých rozsudcích ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3258/2008, a ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3962/2009. V nich zdůraznil, že úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Z hlediska délky promlčecí doby z toho dovodil, že úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, se nepromlčují tak jako zajištěná pohledávka ve lhůtě uvedené v § 109 větě první občanského zákoníku, ve znění před 1. 1. 1992, ale za podmínek uvedených v § 110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, který jedině upravuje délku promlčecí doby u práva na úroky z prodlení. Proto se právo na úroky z prodlení (nebylo-li přiznáno soudním rozhodnutím nebo písemně uznáno) promlčuje v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, tj. ode dne, kdy se dlužník ocitl v prodlení s vrácením příspěvku. Připomněl, že pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, jež nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu. I když totiž úroky z prodlení přirůstají za každý den trvání prodlení dlužníka se splněním dluhu, povinnost platit úroky z prodlení nevzniká vždy samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu.
Není rozumného důvodu, aby se dovolací soud v tomto (obdobném) případě odchyloval od již dříve přijatých závěrů. Odvolací soud pochybil, jestliže desetiletou promlčecí dobu podle § 109 věty první občanského zákoníku, ve znění účinném před 1. 1. 1992, vztáhl i na úroky z prodlení, jež jsou příslušenstvím pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti, a přiznal žalobkyni právo na jejich zaplacení za stavu, kdy tříletá promlčecí doba podle § 110 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992, dopadající na úroky z prodlení, počala běžet dne 2. 10. 2000 a žaloba byla podána teprve dne 30. 5. 2008.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze uzavřít, že se žalovaným podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. částečně zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto v části, kterou bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil ve stejném rozsahu i je (včetně akcesorických výroků) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. října 2011


JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu