33 Cdo 3539/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



33 Cdo 3539/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) MUDr. D. M. a b) M. M. , zastoupených Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným 1) Ing. K. Š. a 2) Ing. P. Š. , zastoupeným JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400/9, o zaplacení 252.278 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 142/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 14. 4. 2016, č. j. 36 Co 451/2015-199, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2016, č. j. 36 Co 451/2016-206, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v České Lípě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 36 C 142/2012-151, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2015, č. j. 36 C 142/2012-161, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům 110.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení částky 142.278 Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 36 Co 451/2015-199, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 5. 2016, č. j. 36 Co 451/2016-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.), změnil jej v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované zavázal zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 142.278 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), zrušil výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV.) a rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit státu náklady řízení (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též dovolatelé ) dovolání, jehož přípustnost obsahově (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, bod 1. článek II., zákona č. 404/2012 Sb., bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ) vymezují tak, že odvolací soud učil výši slevy z kupní ceny v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, konkrétně usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, a rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012. Nehodnotil totiž např. povahu a rozsah vady, její dopad na snížení funkčních vlastností prodávaného pozemku, nepřihlédl k tomu, že vada neznehodnocuje kvalitu bezvadné části pozemku, a že nevzal v potaz značný rozsah prodávaného pozemku ve vztahu k účelu, k jakému byl pozemek prodán.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelů, že jejich dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože otázku výše slevy z kupní ceny vyřešil odvolací soud v rozporu s jimi citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustálené rozhodovací praxe soudů a komentářové literatury závisí výše slevy z kupní ceny ve smyslu § 597 odst. 1 obč. zák., který je speciální právní úpravou ve vztahu k § 507 obč. zák., na povaze a rozsahu vady vzhledem ke sjednané kupní ceně věci, na snížení funkčních vlastností věci nebo její estetické hodnoty, na dalším možném způsobu a rozsahu užívání věci, na ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, a ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1737 s.). Ustanovení § 597 odst. 1 obč. zák. přitom patří ve způsobu určení přiměřené slevy ze sjednané kupní ceny k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, ale též dovolateli citované usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, a rozsudek ze dne 24.10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012).
Dovolací soud může učinit otázku přiměřenosti výše slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
Odvolací soud rozhodl v intencích již dříve vyslovených judikaturních závěrů, správně vyšel z toho, že základem slevy z kupní ceny je sjednaná cena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo5236/2007), přičemž za rozhodující při určení výše slevy považoval okolnost, že vadou je dotčena část pozemku o výměře 707 m 2 z celkové výměry 1.956 m 2 , přihlédl k omezením, která plynou pro vlastníky pozemku z důvodu existence ochranného a bezpečnostního pásma, jež je podstatným způsobem limitují v nerušeném výkonu jejich vlastnického práva (nemožnost zcela pozemek využívat, povinnost strpět přistup provozovatele plynového zařízení na pozemek za účelem údržby tohoto zařízení, a povinnost vlastníka respektovat podmínky provozovatele plynového zařízení pro využívání dotčené části pozemku apod.). S přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu nelze proto úvahy odvolacího soudu posoudit jako zjevně nepřiměřené.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu