33 Cdo 3528/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3528/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. Č., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 11/6, proti žalované I. K., zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem se sídlem Praha 6, Vaníčkova 315/7, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 18/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 69 Co 35/2015-467, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Burketa, advokáta se sídlem Praha 6, Vaníčkova 315/7. O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, č. j. 20 C 18/2012-415, ve spojení s usnesením ze dne 29. 9. 2014, č. j. 20 C 18/2012-435, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 69 Co 35/2015-467, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež žalovaná navrhla pro nepřípustnost odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Nastoluje-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
V dané věci žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, kterou považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou, a to, zda v případě sepsání smlouvy mezi dvěma stranami advokátem, kdy není jasně stanoveno, že advokát hájí zájmy pouze jedné strany, jsou jeho klienty obě smluvní strany . V této souvislosti argumentuje, že JUDr. Strnadová poskytovala právní pomoc oběma účastnicím a nikoli výlučně žalované. Odvolací soud proto pochybil, jestliže v rozporu s § 124 o. s. ř. připustil důkaz výslechem svědkyně JUDr. Strnadové, aniž ji předtím zprostila povinnosti mlčenlivosti. Touto námitkou však žalobkyně nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zpochybňuje-li žalobkyně správnost závěru, že darovací smlouva ze dne 2. 6. 2009 není z důvodu neurčitosti předmětu darování neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), ve vztahu k této otázce však nedostála požadavku řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Její výhrady se navíc odvíjejí od nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v darovací smlouvě projevila vůli darovat žalované všechny nemovitosti s veškerým příslušenstvím, jež tvoří jeden celek a jsou určeny k tomu, aby byly jako celek užívány, tedy i stodoly na parcele č. 1429. Teprve na podkladě vlastní verze skutkového stavu, že stodoly na parcele č. 1429 neplní toliko doplňkovou funkci k hlavní stavbě - budově č.p. 41 a nejsou tudíž jejím příslušenstvím, žalobkyně prosazuje názor o neplatnosti darovací smlouvy pro neurčitost vymezení příslušenství převáděných nemovitostí.
Žalobkyně se sice ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 2. 6. 2009 je - až na část týkající se domu čp. 41- neplatná pro neurčitost specifikace pozemků, avšak zpochybňuje závěr, že smlouva o zřízení věcného břemene je oddělitelná od darovací smlouvy. V tomto ohledu poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, od něhož se, podle jejího mínění, odvolací soud při řešení této otázky odchýlil. Vlastním výkladem úmyslu (projevu vůle) účastnic těchto smluv dovozuje závěr o jejich provázanosti, a tedy vzájemné neoddělitelnosti. Žalobkyně pomíjí, že zjišťuje-li soud z obsahu právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., k čemu směřovala vůle účastníka, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Žalobkyně tak sice oponuje právnímu posouzení věci odvolacím soudem, avšak prostřednictvím skutkových námitek. Neuplatnila tak ve skutečnosti způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu