33 Cdo 3523/2007
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 517 odst. 1 obč. zák., § 48 odst. 1 obč. zák.





33

Cdo 3523/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka věci žalobce
M. K.
,

zastoupeného JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, proti žalovanému
R. A.,
zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem, o zaplacení 35.063,40 EURO, 3.500,- USD a 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 387/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 4. dubna 2007, č. j. 35 Co 445/2006-164, takto:


I. Dovolání se
zamítá
.

II. Žalovaný je povinen

zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 34.050,- Kč k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se po žalovaném domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35.063,40 EURO, 3.500,- USD a 500.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že tyto částky mu zaplatil zálohově na kupní cenu letounu MCR-01 UL, který mu nebyl nikdy předán, a proto od kupní smlouvy odstoupil.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 18 C 387/2002-98, žalobu o zaplacení 35.063,40 EURO, 3.500,- USD a 500.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení z částky 500.000,- Kč od 31. 3. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 10. 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl letoun MCR-01 UL (dále jen letoun ); termín jeho předání byl stanoven na 31. 3. 1999 a předání zahrnovalo kontrolu kompletnosti a funkčnosti jednotlivých částí, předávací letovou zkoušku za účasti kupujícím pověřené osoby, která prověří letuschopnost letounu v různých režimech letu a sepsání předávacího protokolu sloužícího jako doklad o předání letounu, jeho kvalitě, kompletnosti a stavu v okamžiku předání kupujícímu. Za splnění termínu dodání měla být považována též situace, kdy by se kupující nedostavil k přejímce, či by převzetí letounu odmítl, aniž by byly zjištěny nedostatky v jeho technickém stavu nebo kompletnosti, které by převzetí letounu vylučovaly. Kupní cena činila 2,298.000,- Kč a její úhrada byla smluvena ve splátkách ve výši 230.001,- FRF (35.063,40 EURO), 3.500 USD a 500.000,- Kč, přičemž při převzetí letounu měl žalobce doplatit 476.000,- Kč s 22 % DPH. V kupní smlouvě si účastníci ujednali, že pokud se kupující dostane do prodlení s platbou do termínu předání letounu, bude penalizován 0,05% z částky, s jejímž zaplacením je v prodlení, a v případě prodlení se zaplacením delším jak 60 dnů se zruší platnost smlouvy. Pokud by prodávající nedodal letoun ve stanoveném termínu, měl kupující nárok na slevu ve výši 0,05% za každý den zdržení a po uplynutí 60 dnů měl právo od smlouvy odstoupit. Dne 31. 3. 1999 nebyl letoun připraven k předání, neměl dosud vystavenou letovou knihu a nebyla provedena ani letová zkouška. Dne 12. 7. 1999 byl letounu vydán průkaz letové způsobilosti. Dne 18. 7. 1999 se účastníci sešli na letišti v Liberci a žalobce letěl v letounu s instruktorem; o klasické školení se však nejednalo, žalobce nebyl vyzván k převzetí letounu, sjednané služby mu nebyly poskytnuty a protokol o předání letounu nebyl vypracován. Žalobce pojistil dne 14. 7. 1999 letoun u IPB Pojišťovny, a. s. Dopisem ze dne 19. 5. 2000 žalovaný odstoupil od kupní smlouvy. Dopisem ze dne

14. 3. 2002 odstoupil od kupní smlouvy žalobce s odkazem na § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ). Následně letoun shořel. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu ve smyslu § 588 a násl. obč. zák. Žalovaný odstoupil od kupní smlouvy neplatně, neboť účastníci si takovou možnost prodávajícího ve smlouvě nesjednali. Ani žalobce od kupní smlouvy platně neodstoupil; poskytl totiž žalovanému částečné plnění ve smyslu § 497 obč. zák. a nesplnil požadavek

§ 517 obč. zák., když žalovanému fakticky neposkytl žádnou dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění. Soud prvního stupně proto žalobu pro předčasnost zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 35 Co 445/2006-164, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé částečně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 35.063,40 EURO, 3.500,- USD a 500.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení z částky 500.000,- Kč od 19. 3. 2002 do zaplacení; jinak jej potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci, neboť uzavřel, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy je platné. Výkladem právního úkonu žalobce ze dne 14. 3. 2002 podle § 35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že žalobce projevil vůli odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení žalovaného s dodáním letounu, přičemž jeho odkaz na § 517 obč. zák. není rozhodný, neboť se jedná o ustanovení dispozitivní a účastníci si sjednali právo na odstoupení od smlouvy odchylně. Žalovaný byl v prodlení se splněním svého závazku více jak 60 dnů (letoun měl být předán 31. 3. 1999), žalobci tak vzniklo v souladu s ujednáním v článku 6 právo od kupní smlouvy odstoupit a žalovaný je povinen mu vrátit poskytnutá plnění (§ 457 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýká, že rozhodoval na základě opožděně podaného odvolání; pakliže žalobce žádal o prominutí lhůty k podání odvolání, nebylo mu rozhodnutí o takové žádosti doručeno. Navíc případné prominutí lhůty proběhlo zcela neoprávněně . Vadu řízení spatřuje rovněž v postupu odvolacího soudu, který bez zřetele na předmět návrhu a předmět jednotlivých tvrzení účastníků se počal zabývat zcela odlišnou skutečností a odlišným skutkovým základem žaloby, tj. skutečností, zda letadlo bylo či nebylo připraveno k předání .

Při rekapitulaci chování žalobce před podáním žaloby žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o neplatnosti odstoupení žalobce od kupní smlouvy, přestože je správný. Žalovaný prosazuje názor, že žalobce od kupní smlouvy neodstoupil platně, pakliže jej ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák. před odstoupením nejdříve nevyzval ke splnění všech povinností a nestanovil mu přiměřenou lhůtu k plnění; odstoupit totiž mohl až po marném uplynutí této lhůty. Tento postup žalobce nedodržel a jeho právní úkon odstoupení od kupní smlouvy je tudíž neplatný. Dále žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v obsahu spisu v jeho podstatné části a srozuměn není ani s jeho postupem, kdy právní posouzení věci založil na skutečnostech, které nebyly předmětem návrhu či jednotlivých tvrzení účastníků . Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce s důvody dovolání nesouhlasil. Je přesvědčen, že jednoznačně prokázal, že rozsudek soudu prvního stupně mu nebyl řádně doručen a proto nenabyl právní moci.

Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil a navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen o. s. ř. ), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel především v tom, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal na základě opožděně podaného odvolání.

Podle § 46 odst. 6 o. s. ř. byla-li písemnost doručována na adrese, která je vedena podle zvláštního právního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby, nebo na adrese, kterou fyzická osoba sdělila soudu a požádala o doručování na ni (odstavec 1), anebo na adrese, kterou fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti, je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení. Účinnost doručování písemností do vlastních rukou náhradním způsobem se odvíjí od účinnosti uložení písemnosti. Pokud byla písemnost adresována do místa, které je vedeno podle zákona č. 133/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako místo jejího pobytu, platí, že uložení je účinné, i když si adresát zásilku nevyzvedl, ledaže by soudu prokázal, že se v místě doručování nezdržoval v den, kdy nebyl zastižen (srovnej Občanský soudní řád komentář, Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., 7. vydání Praha : C. H. Beck 2006, s. 212).

V posuzovaném případě bylo žalobci doručováno písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně dne 27. 7. 2005; v tento den nebyl adresát zastižen, zásilka byla proto uložena a po uplynutí lhůty k uložení poslána zpět Okresnímu soudu v Liberci. Žalobce v odvolání došlém soudu prvního stupně dne 21. 11. 2005 namítl neúčinnost doručení rozsudku soudu prvního stupně z toho důvodu, že se na doručovací adrese v době doručování nezdržoval. Soud prvního stupně provedl z úřední povinnosti dokazování, z nějž vyplynulo, že žalobce se v době doručování písemnosti zdržoval v USA a výzvu k vyzvednutí písemnosti poštovní doručovatelka předala L. M. Z obsahu spisu se pak podává, že žalobci byl rozsudek soudu prvního stupně účinně doručen teprve 7. 11. 2005. Skutečnost, že žalobce si musel být vědom toho, že bude doručeno pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci a že znal výši nákladů řízení, které byl povinen zaplatit žalovanému na základě vydaného rozsudku soudu prvního stupně, je nerozhodná, neboť lhůta k podání odvolání se odvíjí ode dne účinného doručení rozsudku soudu prvního stupně. Protože odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně na základě včas podaného odvolání žalobce (první doručení žalobci nebylo účinné ve smyslu § 46 odst. 6 o. s. ř.), nemůže obstát ani námitka žalovaného, že soud prvního stupně nerozhodl o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání podle § 58 o. s. ř. Je tak zřejmé, že řízení není tvrzenou vadou zatíženo.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Proti správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil, brojí žalovaný námitkou, že pro odstoupení nebyly splněny podmínky stanovené § 517 odst. 1 obč. zák., konkrétně podmínka poskytnutí přiměřené lhůty k dodatečnému plnění. Přehlíží však, že na těchto úvahách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť dospěl k závěru, že si smluvní strany právo kupujícího odstoupit od kupní smlouvy v této smlouvě dohodly, a to pro případ, že prodávající kupujícímu nedodá letoun sjednaným způsobem, resp. za sjednaných podmínek, ve sjednané lhůtě. Žalovaný pomíjí, že právo na odstoupení od smlouvy nevyplývá pouze ze zákona (konkrétně z § 517 odst. 1 obč. zák.), ale že smluvní strany mají možnost si takové právo ve smlouvě dohodnout (§ 48 odst. 1 obč. zák.). Povinnost poskytnout přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění je spojena toliko s právem na zákonné odstoupení od smlouvy (tj. je-li to v zákoně stanoveno), nesjednají-li si ovšem takovou podmínku smluvní strany i pro případ odstoupení dohodou. V posuzovaném případě taková podmínka pro případ dohodnutého práva na odstoupení od smlouvy účastníky sjednána nebyla.

Přestože žalovaný v dovolání avizuje rovněž použití dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žádné konkrétní námitky proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o vzniku práva žalobce na odstoupení od smlouvy na základě dohody, nevznáší.

Námitka, že odvolací soud pominul, že sám žalobce dovozoval své právo na odstoupení od smlouvy z ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák. a zjišťoval skutečnosti, které nebyly předmětem návrhu nebo předmětem jednotlivých tvrzení účastníků (konkrétně zda letadlo bylo či nebylo připraveno k předání), je bez významu. Žalobce již v žalobě tvrdil, že žalovaný nikdy nesplnil svou povinnost předat mu letoun za podmínek v čl. 2 smlouvy, tj. připravený k předání (vybavený zde specifikovanými dokumenty a při poskytnutí zde uvedených služeb). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je totiž vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Soud pak také ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.

Lze uzavřít, že žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 33.750,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 a 6, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 23. února 2010


JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu