33 Cdo 3511/2008
Datum rozhodnutí: 03.02.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Cdo 3511/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy

ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované J. M., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 78/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č. j. 15 Co 497/2007-195, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 20 C 78/2005-170, určil, že je neplatná darovací smlouva sepsaná dne 19. 1. 2005 notářem P. B., kterou mělo být převedeno vlastnické právo k podílu o velikosti jedné čtvrtiny na nemovitostech blíže zde specifikovaných (výrok I.), žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala určení spoluvlastnického práva Z. S. o rozsahu jedné čtvrtiny k nemovitostem uvedeným ve výroku I. v okamžik jeho smrti, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2008, č. j.

15 Co 497/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů dospěly po provedeném dokazování ke shodnému právnímu závěru, že darovací smlouva ze dne 19. 1. 2005 sepsaná notářem P.B., kterou uzavřel Z. S. jako dárce a žalovaná jako obdarovaná, je neplatným právním úkonem podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen obč. zák. ), neboť Z. S. jednal v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným.

Dovolání žalované podané proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), přípustné, a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata

se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).

Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil.

Námitky žalované, že závěry znaleckého posudku, ze kterého soudy při posouzení duševního stavu Z. S. vycházely, jsou pouhou nereálnou konstrukcí, a že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď notáře JUDr. B. jako věrohodnou, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím je odvolacímu soudu vytýkán nedostatečně zjištěný skutkový stav ústící v nesprávný právní závěr o neplatnosti darovací smlouvy. Uvedené námitky nejsou z výše vyložených důvodů způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.

Výtky, že soudy neprovedly žalovanou navržený důkaz odborným znaleckým vyjádřením MUDr. L. P. a že nenařídily vypracování revizního znaleckého posudku, naplňují dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však nelze zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dle § 237 odst. 3 o. s. ř. dovodit (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006). Navíc posouzení, zda je konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2009

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu