33 Cdo 3508/2015
Datum rozhodnutí: 21.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3508/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Terezou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Jevanská 2423/10, proti žalované T. K. , zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, o 6.900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 110/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č.j. 13 Co 503/2014-204, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č.j. 52 C 110/2013-135, (mimo jiné) uložil žalované zaplatit žalobci 6.900.000,- Kč s 7,75 % úroky z prodlení od 3. 4. 2012 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval zaplacení úroků z prodlení z částky 6.900.000,- Kč ve výši 9,25 % od 9. 3. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8,0 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 2. 4. 2012, a rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č.j. 13 Co 503/2014-204, Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci dále ještě úroky z prodlení z částky 6.900.000,- Kč ve výši 8,5 % ročně od 30. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8,0 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 2. 4. 2012 , jinak je v přisuzujícím i zamítavém výroku o věci samé potvrdil; současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů, které žalobci vznikly v řízení před soudem prvního stupně (612.700,- Kč) a v odvolacím řízení (108.600,- Kč).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma výroku, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do úroků z prodlení z částky 6.900.000,- Kč od 9. 3. 2009 do 2. 4. 3012), žalovaná formulovala právní otázky, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Peněžní prostředky, které 27. 3. 2008 převedla ze svého bankovního účtu na bankovní účet společnosti VLTAVÍN leas, a.s., náležely do společného jmění manželů, neboť nelze odlišit vlastnický režim prostředků na bankovním účtu tak, že část představuje výlučné prostředky jednoho z manželů a část náleží do jejich společného jmění. Při nakládání s prostředky jednala v souladu s § 145 odst. 2, věty druhé, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. ), a ve smyslu § 145 odst. 4 obč. zák. byli oba účastníci oprávněni společně a nerozdílně (pohledávka z půjčky byla aktivum společného jmění a kterýkoli z účastníků měl právo ji uplatnit). Žalovaná nezpochybňuje, že částku 6.951.750,- Kč, kterou na její bankovní účet podle pokynu žalobce převedla 19. 2. 2008 společnost VLTAVÍN Invest, a.s., ji žalobce nedaroval, resp. že ji neprominul dluh, ale dovozuje, že právní vztah účastníků při uzavírání smlouvy o půjčce s třetí osobou je vztahem ze smlouvy příkazní (§ 724 a násl. obč. zák.), v rámci něhož vystupovala jako nepřímá zástupkyně žalobce. Závěrem dovolání namítá, že žaloba měla být zamítnuta, neboť žalobcem tvrzené skutečnosti nebyly prokázány, a přiznal-li soud žalobci požadované plnění, učinil tak na základě jiného skutkového stavu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce před uzavřením manželství s žalovanou prodal spoluvlastnický podíl pozemkové parcely za kupní cenu ve výši 9.000.000,- Kč. Z těchto peněz půjčil společnosti Reality VLTAVÍN s.r.o. (dnes VLTAVÍN Invest a.s. IČ 25057412) částku 8.500.000,- Kč. Dodatkem ke smlouvě o půjčce z 27. 1. 2006 se dlužník zavázal do 31. 1. 2008 vrátit částku 7.000.000,- Kč, a to na účet označený žalobcem, tj. účet, jehož majitelkou byla žalovaná a k němuž měl žalobce dispoziční oprávnění; dlužník na pokyn žalobce převedl 19. 2. 2008 částku 6.951.750,- Kč na uvedený účet. Dne 27. 3. 2008 uzavřela žalovaná (věřitelka) se společností VLTAVÍN leas, a.s. (IČ 61057738), písemnou smlouvu, na základě níž převedla ze svého bankovního účtu 6.900.000,- Kč na účet společnosti, která se zavázala vrátit peněžní prostředky do 31. 3. 2012 a platit na účet žalované sjednané úroky ve výši 8% ročně v měsíčních splátkách 46.000,- Kč splatných vždy do dvacátého dne běžného měsíce. V době od 17. 2. 2000 do 15. 4. 2011, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu, byli účastníci manželé.
1) K právnímu režimu peněžních prostředků na bankovním účtu.
Podle soudů obou stupňů peněžní prostředky poukázané na bankovní účet žalované dlužníkem žalobce se nestaly součástí společného jmění manželů, nýbrž zůstaly výlučným majetkem žalobce; přijetím na uvedený účet se vlastníkem peněz stala banka a následnou transakcí převodem na bankovní účet společnosti VLTAVÍN leas, a.s. se na jejich právním režimu nic nezměnilo. Tento závěr odpovídá tomu, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudcích ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2006, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011). To, že na bankovním účtu žalované se v době vkladu nacházely i prostředky tvořící společné jmění manželů, na tom nic nemění.
2) K právnímu vztahu mezi žalobcem, žalovanou a peněžním ústavem (bankou).
Soudy obou stupňů uzavřely, že složením peněžních prostředků na bankovní účet žalované vznikla majitelce účtu pohledávka ze smlouvy o běžném účtu vůči bance. Žalobce, jehož výlučné peněžní prostředky dlužník poukázal na bankovní účet žalované, nemá pohledávku za bankou, nýbrž za majitelkou účtu. Současně se vznikem pohledávky žalované za bankou tak vzniklo žalobci vůči žalované obligační právo na vrácení/výplatu prostředků, díky kterým tuto pohledávku nabyla ; jde o nepojmenovaný obligační vztah, který nebránil žalované v uzavření smlouvy o půjčce se společností VLTAVÍN leas, a.s., jejímž předmětem byly peněžní prostředky složené na její účet žalobcovým dlužníkem. Pohledávka žalobce za majitelkou účtu trvala i poté, co žalovaná s peněžními prostředky dále disponovala (převedla je na účet dlužníka VLTAVÍN leas, a.s.). Právním posouzením nastíněné otázky se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2001, rozsudek ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2002, a oba rozsudky označené shora). Výhrada dovolatelky, že zjištěný skutkový stav vede k posouzení právního vztahu účastníků při uzavírání smlouvy o půjčce jako nepřímého zastoupení, tj. smlouvy nejvíce se blížící smlouvě příkazní, neobstojí. Nebyla-li žalovaná přímou zmocnitelkou žalobce, neznamená to automaticky že jednala jako nepřímý zástupce. Nepřímé zastoupení žalobce při sjednání smlouvy o půjčce nevyplývá z toho, že peněžní prostředky vrátil jeho dlužník na účet žalované a ta následně s nimi nakládala (byť s žalobcovým souhlasem). Úvaha žalované kvalifikující právní vztah účastníků jako příkazní smlouvu ostatně praktického významu pro výsledek sporu nemá, protože povinnosti vrátit žalovanou částku ji nezbavuje.
3) K námitce, že soudy přiznaly žalobci plnění na základě jiného než jím tvrzeného skutkového stavu.
Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční (soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení). Nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolnosti a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje, nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě; pouze pokud by přiznal plnění z jiného skutkového základu, než jak byl žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, rozhodl by soud o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, a ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005). O takový případ v souzené věci nešlo; žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění a po skutkové stránce jej řádně vylíčil rozhodujícími skutečnostmi (že peněžní prostředky získané před uzavřením manželství s žalovanou, které půjčil společnosti VLTAVÍN Invest, a.s., dlužník vrátil na označený účet žalované, která je s jeho souhlasem půjčila společnosti VLTAVÍN leas, a.s.). Neprokázal-li porušení dohody o plné moci, nebránilo soudu na základě právního zhodnocení ostatních relevantních skutečností zjištěných dokazováním přiznat mu plnění podle jiné hmotněprávní normy. I v této otázce tedy odvolací soud vycházel z konstantní judikatury dovolacího soudu.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. ledna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu