33 Cdo 3477/2011
Datum rozhodnutí: 19.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 657 obč. zák.




30 Cdo 3477/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. V., zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Teplice, Masarykova 29, proti žalovanému V. V., zastoupenému Mgr. Stanislavem Řeholou, advokátem se sídlem Teplice, Husitská 692/3, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 195/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 10 Co 342/2009-220, takto :

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.140,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Iva Kouly, advokáta se sídlem Teplice, Masarykova 29.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 200.000,- Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že tuto částku půjčil žalovanému dne 17. 9. 2003 za účelem zaplacení vkladu do základního kapitálu obchodní společnosti T-PLAST spol. s r. o., kterou účastníci měli v úmyslu založit. Žalovaný svůj závazek vrátit půjčku do 31. 12. 2003 nesplnil.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 11 C 195/2006-194, žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění, že účastníci měli v úmyslu společně podnikat v založené obchodní společnosti. Žalovaný vklad do obchodní společnosti ve výši 200.000,- Kč z části uhradil z půjčky, kterou mu poskytl jeho otec ve výši 150.000,- Kč, a zbývajících 50.000,- Kč z vlastních prostředků. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně oprávněnosti svého nároku z titulu tvrzené smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 zákona č 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), neboť neprokázal, že žalovanému částku 200.000,- Kč skutečně předal a že se ji žalovaný zavázal žalobci vrátit ve sjednaném termínu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 10 Co 342/2009-220, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z této částky od 6. 3. 2004 do zaplacení, v rozsahu úroku z prodlení za dobu od 1. 1. 2004 do 5. 3. 2004 žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu v odvolacím řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování výslechy svědků a listinami, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že žalobce za účelem složení základního kapitálu obchodní společnosti poskytl nejpozději dne 17. 9. 2003 žalovanému částku 200.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit. I když nebyl nepochybně zjištěn termín splatnosti, žalobce žalovaného vyzval k vrácení částky nejpozději do 5. 3. 2004. Žalovaný však žalobci částku dosud nevrátil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dovodil, že žalovanému vznikla povinnost z ústně sjednané smlouvy o půjčce podle § 657 obč. zák. vrátit žalobci poskytnutých 200.000,- Kč. Protože žalovaný tuto povinnost nesplnil, dluh z půjčky nezanikl splněním. Odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalovanému dlužných 200.000,- Kč spolu s úroky z prodlení od 6.3.2004, kdy se ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 517 odst. 2 obč. zák.); v rozsahu úroku z prodlení za dobu do 6. 3. 2004 bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, neboť nebylo prokázáno, že se žalovaný byl v prodlení již před tímto datem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož důvodnost dovozuje z § 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud v rozporu se základními pravidly civilního soudního řízení znovu provedl veškeré dokazování, ze kterého nevyplynula odlišná skutková zjištění, a že na jejichž základě dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Zejména zpochybňuje zjištění, že účastníci sjednali smlouvu o půjčce. Má zato, že odvolací soud nemohl rozhodnout naprosto odlišně od soudu prvního stupně, jestliže oba soudy vycházely ze stejných skutkových zjištění a ze stejně provedených důkazů. Připomíná, že v průběhu řízení vždy tvrdil, že s žalobcem nikdy neuzavřel smlouvu o půjčce 200.000,- Kč účelově vázaných na úhradu základního kapitálu zakládané společnosti. Opakuje, že základní kapitál při založení společnosti uhradil zčásti z vlastních prostředků a z větší části mu poskytl půjčku jeho otec. Poukazuje na to, že žalobce na podporu svého tvrzení předložil pouze dopis, kterým žalovaný reagoval na jeho korespondenci. Žádný ze slyšených svědků nebyl přítomen jednání účastníků a předání peněz. Žalovaný je přesvědčen, že nebylo prokázáno ani to, kdy měl od žalobce půjčený obnos obdržet a kdy jej měl vrátit. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání neshledává v postupu odvolacího soudu žádné pochybení a ztotožňuje se s jeho skutkovými i právními závěry. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť je jím (podle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) napaden pouze měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, se zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Namítá-li žalovaný, že odvolací soud provedl nadbytečně dokazování výslechem všech svědků, uplatňuje tím námitku existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Tato námitka však není opodstatněná. Odvolací soud postupoval v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může zopakovat dokazování, na základě něhož soud prvního stupně zjistil skutkový stav; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že z nich je možné dospět k odlišnému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvého stupně. Svým postupem tedy odvolací soud řízení vadou nezatížil. I pokud by byla důvodná námitka, že odvolací soud některé důkazy provedl nadbytečně, nešlo by o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení žalovaný nenamítá a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Jak bylo již výše uvedeno, každé podání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I když žalovaný v dovolání výslovně namítá vedle vadného skutkového zjištění také nesprávné právní posouzení věci, všechny jeho námitky ve skutečnosti zpochybňují výhradně skutkové zjištění, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci, a to, že žalobce žalovanému nejpozději dne 17. 9. 2003 poskytl z vlastních prostředků 200.000,- Kč, které se mu žalovaný zavázal vrátit, a že žalobce žalovaného vyzval k vrácení půjčené částky nejpozději do 5. března 2004. Žalovaný brojí primárně proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a na podkladě své skutkové verze prosazuje od odvolacího soudu odlišné právní závěry. Žalovaný tak v dovolání uplatnil výhradně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzované věci bylo pro právní závěr, zda mezi účastníky vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 obč. zák., podstatné zjištění, zda na základě dohody účastníků žalobce předal žalovanému 200.000,- Kč, které se žalovaný zavázal vrátit (nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce není stanovení doby vrácení). Odvolací soud právní závěr o důvodnosti žaloby na zaplacení dluhu z půjčky založil na skutkovém zjištění, že na základě ujednání účastníků o poskytnutí půjčky žalobce (nejpozději) dne 17. 9. 2003 předal žalovanému částku 200.000,- Kč, kterou se mu žalovaný zavázal vrátit. Tato zjištění čerpal především z výpovědi svědka Ing. R. P., kterou vyhodnotil jako věrohodnou, neboť svědek vypovídal spontánně, s jistotou a shodně před soudy obou stupňů; jeho výpověď korespondovala nejen s výpověďmi svědků H. V. a J. V. (rodičů žalobce), podporujících žalobce, ale i s listinným důkazem - dopisem ze dne 2. 3. 2004, v němž žalovaný v reakci na výzvu žalobce k vrácení půjčky podmiňoval splnění tohoto závazku plněním žalobce. Odvolací soud tak uvěřil skutkové verzi žalobce a naopak neuvěřil obraně žalovaného. Ve prospěch žalovaného sice vypovídal jeho otec V. V. jako svědek, avšak odvolací soud vyhodnotil tuto výpověď jako nepravdivou s přihlédnutím k tomu, že svědek vypovídal odlišně před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ohledně výše půjčky, kterou měl žalovanému poskytnout, a k tomu, že mohl mít zájem na výsledku sporu, jestliže byl ve firmě žalovaného zaměstnán. Pravdivost svědecké výpovědi M. K., která vypověděla, že žalobce neměl ve sledovaném období finanční prostředky na poskytnutí půjčky, pak byla zpochybněna listinnými důkazy (výpisem z pokladní knihy žalobce-podnikající fyzické osoby ze dne 16. 9. 2003, výpisy z účtu žalobce za období od července 2003 do září 2003 a zálohovými listy zákazníků ze září 2003).
Žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu má tudíž oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy ve věci úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 20.650,- Kč (§ 2 odst. 1, 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 4.190,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. října 2011

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu