33 Cdo 3474/2016
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Dotčené předpisy: § 114b odst. 5 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř., § 55, věta druhá o. s. ř.



33 Cdo 3474/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně POHODA PRAHA s. r. o. se sídlem Praha 10, Semanského 580/6, IČ: 45281645, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem Brno, Heršpická 813/5, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení částky 239.646 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 402/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co 397/2014-65, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co 397/2014-65, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 239.646 Kč (s příslušenstvím). Žalobu odůvodnila tím, že na základě ústně uzavřených smluv o půjčce poskytla žalovanému dne 25. 10. 2004 částku 103.000 Kč, dne 31. 3. 2009 částku 110.000 Kč a dne 5. 2. 2010 částku 80.000 Kč. Žalovaný jí uhradil na v pořadí první půjčku 50.000 Kč, na v pořadí druhou půjčku 2.000 Kč a na v pořadí třetí půjčku 1.354 Kč; žalovanou částku jí dosud dluží.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 6. 2014, č. j. 13 C 402/2013-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 239.646 Kč se specifikovanými úroky z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 C 402/2013-9, vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil ve věci, s tím, že nemůže-li se z vážných důvodů ve stanovené lhůtě vyjádřit, je třeba tuto skutečnost sdělit soudu před uplynutím stanovené lhůty spolu s uvedením důvodu, který mu v tom brání. Současně žalovaného poučil, že nevyjádří-li se včas ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok uplatněný žalobou uznává a rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Usnesení se žalobou bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 17. 2. 2014. Ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 19. 3. 2014, došlo soudu prvního stupně dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že převzala právní zastoupení žalovaného, a požádala o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci o třicet dnů z důvodu nutného seznámení se s podklady žalobkyně a obstarání důkazů k obraně žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl. Dne 20. 3. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž sdělil, že nárok žalobkyně ani z části neuznává, navrhl důkazy k prokázání své obrany a následně připojil listinné důkazy. Soud prvního stupně okolnosti, kterými žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k podání vyjádření, neposoudil jako vážný důvod bránící mu k vyjádření ve stanovené lhůtě, dovodil, že nastala fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) a že jsou splněny i ostatní podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 12 Co 397/2014-65, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný si vzhledem ke složitosti sporu zcela důvodně zajistil právní zastoupení a v důsledku toho mu uběhla část lhůty k vyjádření, dále že zvolený zástupce nutně potřeboval určité penzum času k seznámení se s žalobou a s důkazy, o něž se opírá žalobní nárok, a k soustředění důkazů ke své obraně a ke kvalifikovanému vyjádření ve věci. Na základě těchto úvah oproti soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný ve své žádosti ze dne 3. 3. 2014 o prodloužení třicetidenní lhůty k vyjádření uvedl omluvitelné důvody, které mu objektivně bránily, aby se k žalobě ve stanovené lhůtě (tj. do 19. 3. 2014) dle výzvy soudu vyjádřil . Současně soudu prvního stupně vytknul, že zatížil řízení podstatnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, jestliže bezodkladně nesdělil žalovanému, zda jeho žádosti o prodloužení soudcovské lhůty o třicet dnů vyhoví či nikoliv. Zůstal-li nečinný, pak fakticky návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl požadovaný časový prostor (a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty by měl vyvodit teprve až z nečinnosti účastníka v jím navržené prodloužené lhůtě). V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, a ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009. Odvolací soud dospěl k závěru, že fikce uznání nároku nenastala, neboť žalovaný se ve věci kvalifikovaně vyjádřil v podání ze dne 20. 3. 2014 (tak že nárok žalobkyně neuznává z tam uvedených důvodů, a označil důkazy k prokázání své obrany), tedy ještě dříve, než mu uplynula lhůta, kterou sám navrhl (18. 4. 2014).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spojuje s řešením otázek procesního práva, které podle jejího přesvědčení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za takové (na jejichž nesprávném právním posouzení spočívá napadené usnesení) označuje otázky, zda žalovaný v žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření ve věci uvedl vážný důvod, který mu bránil kvalifikovaně se vyjádřit v soudem určené lhůtě, a zda nastala fikce uznání nároku, podal-li žalovaný ve lhůtě soudem určené k vyjádření žádost o prodloužení této lhůty, o níž sice soud nerozhodl před uplynutím stanovené lhůty, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádřil ve lhůtě, kterou si v žádosti o prodloužení lhůty sám navrhl. Má za to, že důvod, který žalovaný uvedl v žádosti o prodloužení lhůty, nebyl vážný a že tudíž fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala. Zdůrazňuje, že právní zástupkyně žalovaného převzala jeho zastoupení v této věci již 3. 10. 2013 a byla se skutkovými i právními aspekty případu seznámena s dostatečným předstihem. O skutečnosti, že měla problematiku pečlivě nastudovanou, svědčí vzájemná korespondence účastníků z 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 29. 10. 2013. O podání žaloby byl žalovaný předem informován jejím dopisem ze dne 7. 11. 2013. Žalovaným vymezený důvod, který prezentoval jako překážku k včasnému vyjádření ve věci a pro který žádal o prodloužení lhůty v přípisu ze dne 3. 3. 2014, tak nemůže být považován za vážný ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř.; navíc ani neexistoval, jak bylo zjistitelné z obsahu spisu. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, v němž se Nejvyšší soud vymezil k otázce vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. To, že soud prvního stupně o žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření nerozhodl, neznamená, že žádosti vyhověl konkludentně.
Žalovaný po podrobné rekapitulaci průběhu řízení se zdůrazněním zvláštností daného případu navrhuje dovolání odmítnout, protože se odvolací soud neodchýlil od zavedené praxe. Poukazuje na to, že soud prvního stupně měl dostatečný časový prostor o jeho žádosti rozhodnout, popř. alespoň mu sdělit, že jí nevyhoví, a že kvalifikované vyjádření podal den následující po soudem stanovené lhůtě.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále opět jen o. s. ř. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.); Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se dále zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda žalovaným v žádosti o prodloužení lhůty k podání vyjádření uváděný důvod je vážným důvodem ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., v důsledku něhož nenastává fikce uznání nároku, ačkoliv se žalovaný na výzvu soudu včas písemně nevyjádřil ve věci. Navzdory přesvědčení žalobkyně tato otázka již byla dovolacím soudem vyřešena, a to v rozhodnutí, které sama v dovolání označila; protože odvolací soud nastolenou otázku nevyřešil v intencích uvedeného rozhodnutí, je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v dovolání zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněném ve Sbírce zákonů a stanovisek pod č. 51/2014, konstatoval, že zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí vážným důvodem", pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě vážným důvodem , který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového vážného důvodu vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze - s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že vážný důvod vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.
Již v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, nebo v rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že pokud žalovaný nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej - jako v posuzované věci - neuzná vůbec), musí jeho písemné vyjádření obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému žalobou; tím reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce. Podstata obrany žalovaného tedy musí spočívat v tom, že konkrétními údaji vyvrací pravdivost tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě není třeba rozvádět do všech podrobností; postačí, jestliže žalovaný postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které (budou-li prokázány) mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013).
V posuzovaném případě usnesení s výzvou k písemnému vyjádření ve věci do třiceti dnů od jeho doručení ve smyslu § 114b o. s. ř. bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou dne 17. 2. 2014. Dne 25. 2. 2014 byly do spisu (jak se z jeho obsahu podává) založeny plná moc ze dne 3. 10. 2013, kterou žalovaný zmocnil JUDr. Ing. Světlanu Semrádovou Zvolánkovou k zastupování ve sporech se společností POHODA PRAHA s. r. o., a zmocnění, které udělila právní zástupkyně žalovaného dne 23. 2. 2014 advokátnímu koncipientovi Mgr. Pavlu Kosařovi k nahlédnutí do spisu soudu prvního stupně vedeného pod sp. zn. 13 C 402/2013 k pořízení kopií a fotografií ze spisu; zmocněný advokátní koncipient nahlížel do spisu dne 25. 2. 2014. Soudu prvního stupně došlo dne 4. 3. 2014 podání JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové ze dne 3. 3. 2014, v němž sdělila, že převzala právní zastoupení žalovaného, a žádá o prodloužení lhůty k podání vyjádření z důvodu nutného seznámení s doklady žalobkyně a obstarání důkazů k obraně žalovaného. Soud prvního stupně o její žádosti nerozhodl a dne 20. 3. 2014 bylo soudu prvního stupně doručeno vyjádření žalovaného ve věci, v němž návrh žalobkyně z blíže uvedených důvodů neuznal, označil důkazy k prokázání své obrany.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že převzetí právního zastoupení, jímž žalovaný zdůvodnil, proč se ve věci písemně nevyjádří včas, představuje událost, která ospravedlňuje jeho nečinnost, nepřihlédl - v rozporu s judikaturou dovolacího soudu - ke všem rozhodným okolnostem případu, které se podávají z obsahu spisu. Především jeho úvaha, že část lhůty k vyjádření žalovanému uběhla v souvislosti se zajištěním právního zastoupení, nekoresponduje s tím, že žalovaný zmocnil právní zástupkyni k zastupování v této věci již dne 3. 10. 2013. Otázku, zda argumentace, že zvolená právní zástupkyně žalovaného potřebuje určité penzum času, aby se seznámila se žalobou a s žalobkyní založenými důkazy, vyznívá přesvědčivě ve světle údajů vyplývajících ze spisu (zejména z obsahu korespondence právních zástupců účastníků ze dne 2. 10. 2013, 14. 10. 2013 a 7. 11. 2013 založených do spisu žalobkyní, a z toho, že již dne 25. 2. 2014 do spisu nahlížel právní zástupkyní žalovaného k tomu zmocněný advokátní koncipient), odvolací soud nezvažoval. Lze shrnout, že zatím nemůže obstát názor odvolacího soudu, že překážka, kterou žalovaný odůvodňoval žádost o prodloužení lhůty k písemnému vyjádření ve věci - s ohledem na svou povahu - má potřebný aspekt ospravedlnitelnosti a že mu objektivně bránila včas se kvalifikovaně vyjádřit.
Žalobkyně k dovolacímu přezkumu vytyčila rovněž otázku, jaký má na vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. vliv okolnost, že žalovaný ještě před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci určené podle § 114b odst. 2 o. s. ř. podá žádost o její prodloužení, o níž sice soud nerozhodne, avšak žalovaný se kvalifikovaně vyjádří ve lhůtě, kterou si v žádosti sám určí.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připustil možnost faktického vyhovění návrhu na prodloužení soudcovské lhůty určené k podání vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, kdy účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný (srovnej odvolacím soudem zmiňované usnesení ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 97/2006, a dále rozsudek ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1871/2011).
V později vydaném rozsudku ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014 (jenž obstál i v ústavní rovině - ústavní stížnost proti němu vydanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 339/2016), však Nejvyšší soud tento názor překonal; formuloval v něm a odůvodnil závěr, podle kterého v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle § 114b odst. 2 o. s. ř. nenastane fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle § 114b odst. 2 o. s. ř., jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dále konstatoval, že uvedený závěr nelze důvodně odmítat s poukazem na faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty , k němuž dochází tehdy, jestliže soud sice o žádosti nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný . Uvažovaný procesní postup totiž nemůže sloužit k obcházení smyslu (účelu) § 114b odst. 5 o. s. ř., podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle § 55 věty druhé o. s. ř. nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s § 114b odst. 5 o. s. ř. prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Kdyby tedy žalovaný neměl vážný důvod, který by mu bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně, dosáhl by svým postupem (měl-li by být názor o faktickém vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty správný) odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci, aniž by to mělo (zejména z pohledu § 114b odst. 5 o. s. ř.) jakékoliv opodstatnění.
V nyní posuzované věci Nejvyšší soud sdílí právní názory přijaté v citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, neboť závěr vyslovený v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 97/2006 a sp. zn. 32 Cdo 1871/2011 by ve svém důsledku mohl vést k obcházení smyslu (účelu) § 114b odst. 5 o. s. ř. (jak je shora vysvětleno); neztotožňuje se tudíž s odvolacím soudem, že soud prvního stupně sice v původně určené lhůtě nerozhodl o prodloužení lhůty k podání vyjádření, avšak fakticky návrhu žalovaného na prodloužení lhůty vyhověl tím, že mu poskytl jím požadovaný časový prostor, ve kterém se žalovaný kvalifikovaně vyjádřil podáním ze dne 20. 3. 2014. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v posuzovaném případě před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do 19. 3. 2014) nevydal a nedoručil usnesení o prodloužení lhůty žalovanému, fikce uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. by nenastala jen v případě, že by žalovaný požádal o prodloužení lhůty z vážného důvodu, který mu bránil, aby podal včasné písemné vyjádření ve věci. Tak tomu ovšem nebylo.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu