33 Cdo 3474/2008
Datum rozhodnutí: 13.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Cdo 3474/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. S., bytem v , zastoupeného JUDr. R. Š., advokátkou se sídlem v , proti žalovaným 1) F&N-S., v.o.s. v likvidaci se sídlem v, 2) D. N., bytem v , zastoupené JUDr. R. M., advokátem se sídlem v , a 3) J. N., bytem v , zastoupenému JUDr. R. M., advokátem se sídlem v , o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 47/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 10 Co 893/2007-193, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal po žalovaných zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku půjčil první žalované podle smlouvy o půjčce ze dne 25. 11. 1993 a první žalovaná se zavázala půjčku vrátit nejpozději do 31. 5. 1994 spolu s 15% úrokem. K vrácení půjčky přes upomínky nedošlo.

Žalovaní vzájemnou žalobou požadovali po žalobci zaplacení 1,000.000,- Kč z titulu náhrady škody. Uváděli, že žalobce nesplnil smluvní závazek uzavřít s nimi nájemní smlouvu na provozování kavárny a vinárny v domě, který mu prodali, a jim tak vznikla škoda ve výši 1,595.833,- Kč představující čistý zisk, který vypočetli podle tržeb za období, kdy podnikatelskou činnost v domě provozovali. Tato žaloba byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. března 2004, č. j. 10 C 47/2004-67, vyloučena k samostatnému projednání.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 10 C 47/2004-135 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 300.000,- Kč s 15% úrokem od 25. 11. 1993 do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení od 1. 6. 1994 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že dne 25. 11. 1993 uzavřel žalobce s první žalovanou smlouvu o půjčce, podle které jí předal 300.000,- Kč a první žalovaná se zavázala mu tuto částku vrátit s 15% úrokem nejpozději do 31. 5. 1994. Půjčku žalobci nevrátila. Téhož dne uzavřeli titíž účastníci zástavní smlouvu, která zajišťovala pohledávku žalobce z půjčky poskytnuté první žalované ve výši 300.000,- Kč; smluvními stranami bylo sjednáno, že zástavní smlouva zanikne dnem, kdy bude půjčka uhrazena. První žalovaná se jako zástavní dlužník zavázala nezcizit movité věci uvedené v inventurním soupisu zásob ze dne 31. 7. 1993, jejich celková hodnota byla inventurou vyčíslena na 928.160,- Kč. Při odevzdání těchto movitých věcí věřiteli již nebyla řada věcí z původního soupisu dohledána a tudíž ani předána. Žalobci předané zastavené věci se staly předmětem výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. E 624/95, který byl nařízen k uspokojení pohledávky žalobce v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu ze dne 19. 1. 1995, sp. zn. 24 Ro 197/94. Věci, které byly v domě čp. 708 v Litoměřicích, koupil žalobce od první žalované kupní smlouvou ze dne 17. 11. 1993. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně poměřoval vztah účastníků ustanovením § 657 obč. zák. a uzavřel, že první žalovaná ani zčásti nesplnila svůj závazek z kupní smlouvy a byť dlužníkem byla ve smlouvě uvedena pouze ona, zbylí žalovaní jako společníci veřejné obchodní společnosti ručí za její závazky společně a nerozdílně. Úrok z prodlení, jehož výše vychází z vládního nařízení 142/1994 Sb., byl žalobci přiznán podle § 517 odst. 2 obč. zák.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. dubna 2008, č. j. 10 Co 893/2007-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že za dobu od 1. 6. 1994 do 14. 7. 1994 činí úrok z prodlení pouze 3%; ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, která označil za správná a úplná, a ztotožnil se až na výjimku - i s jeho právními závěry. I on dovodil, že druhá žalovaná a třetí žalovaný jsou solidárně odpovědnými dlužníky, kteří jsou od 1. 6. 1994 v prodlení s vrácením půjčky žalobci a přisvědčil závěru, že ode dne uzavření smlouvy o půjčce jsou žalovaní povinni platit sjednaný úrok ve výši 15% ročně. Odchylně posoudil pouze povinnost žalovaných zaplatit žalobci úroky z prodlení, kdy kromě nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, aplikoval také vyhlášku č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, jelikož k prodlení žalovaných došlo ještě před účinností vyhlášky č. 142/1994 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jsou přesvědčeni, že v řízení došlo k vadám při zjišťování skutkového stavu věci, neboť soudy se předmětem sporu zabývaly příliš úzce a přestože zpočátku šlo o jednoduchý případ, trvalo řízení 12 let. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že svou pozornost zaměřil pouze na to, zda žalobce žalovaným částku 300.000,- Kč skutečně poskytl a zda ji žalovaní vrátili. Žalovaní se cítí být poškozeni zejména tím, že jejich vzájemná žaloba byla vyloučena k samostatnému řízení. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp., zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k řečenému nemůže být z hlediska přípustnosti dovolání v dané věci významná námitka žalovaných, že soudy nepostupovaly správně, jestliže vyloučily jejich vzájemnou žalobu k samostatnému řízení. Na posouzení, zda vzájemná žaloba měla či neměla být vyloučena k samostatnému řízení, napadené rozhodnutí nespočívá a otázka aplikovatelnosti § 112 o. s. ř. tudíž nemůže splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Kromě toho, pokud by dovolací soud tuto dovolací výhradu zvažoval, musel by dovodit, že řízení namítanou vadou není zatíženo. Soudu je totiž dána možnost, aby s přihlédnutím k okolnostem případu rozhodl, že samostatně zahájená řízení budou dále probíhat společně nebo že věci, které byly uvedeny v jednom návrhu na zahájení řízení, popřípadě byly uplatněny vzájemnou žalobou, budou projednány a rozhodnuty samostatně. Je tudíž na soudu, aby posoudil, které věci se ke spojení nehodí. V posuzovaném případě soud prvního stupně postupoval v intencích § 112 odst. 2 o. s. ř., jestliže vyloučil vzájemnou žalobu žalovaných k samostatnému řízení s odkazem na hospodárnost řízení a s odůvodněním, že věci spolu skutkově nesouvisí (žalobou bylo požadováno splnění závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce a vzájemnou žalobou uplatnili žalovaní nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, kterou jim měl žalobce způsobit tím, že s nimi neuzavřel nájemní smlouvu).

Výtky dovolatelů, že soudy pochybily při zjišťování skutkového stavu věci, neboť se předmětem sporu zabývaly příliš úzce , lze podřadit výhradně dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř., který - jak již bylo shora zmíněno - nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení otázek právních, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Výhrady žalovaných k délce soudního řízení jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání irelevantní.

Protože dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu