33 Cdo 3444/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 243c odst. 1 bod 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 630 obč. zák.



33 Cdo 3444/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované Ing. B. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 131/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 37 Co 171/2014-407, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 37 Co 171/2014-407, potvrdil rozsudek ze dne 29. 1. 2014, č. j. 6 C 131/2012-304, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu o určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to zda může být úspěšný v žalobě o vrácení daru, kdo si prostřednictvím žalob na vrácení daru řeší dlouhodobě konfliktní situaci po rozpadu svého manželství , dále v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro vrácení daru, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na vyřešení žalobcem formulované právní otázky. Žalobce přehlíží, že soudy nižších stupňů založily svůj závěr o nedůvodnosti žaloby především na závěru, že žalovaná se nedopustila žádného chování, které by bylo možné kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně zjistil skutkový stav věci tím, že skutkové závěry, z nichž vycházel, dovodil toliko ze svědecké výpovědi dědy žalované, pak tyto námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že v posuzovaném případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Žalobce přehlíží, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném do 31. 12. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Oproti přesvědčení žalobce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou odvolacího soudu. Výkladem pojmu rozpor s dobrými mravy se dovolací soud zabýval ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Úvaha soudu, zda v řízení zjištěné (prokázané) chování obdarovaného (jehož správnost nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem a pro dovolací soud je závazné) lze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák., se odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně a nelze je objektivizovat. Soud hodnotí, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Vždy přitom rovněž zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Odvolací soud, který převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a od judikatury dovolacího soudu se neodchýlil, jestliže uzavřel, že ze zjištěného chování žalované jako obdarované nelze dovodit právní názor, že jím hrubě porušila dobré mravy a že je tak splněna jedna ze zákonných podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák.
Neprosadí se tudíž námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudky dovolacího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3193/2011 (z nichž žalobce cituje vybrané pasáže týkající se splnění podmínky pro vrácení daru), neboť závěr odvolacího soudu, že žalovaná svým chováním vůči žalobci neporušila dobré mravy, je v souladu se závěry přijatými v uvedených rozhodnutích. Nepřípadný je namítaný rozpor závěru odvolacího soudu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, neboť je v něm řešen skutkově zcela odlišný případ, takže závěry v něm obsažené nelze v posuzované věci aplikovat. Poukazuje-li žalobce na nepřiléhavost odkazu odvolacího soudu na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, nelze přehlížet, že odvolací soud z daného rozhodnutí pouze vyzdvihl dovolacím soudem ustálený závěr, že při zvažování naplněnosti skutkové podstaty pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák. musí soudy zohlednit vzájemné jednání účastníků. Zcela bez významu je skutečnost, že v citovaném rozhodnutí byli účastníky vztahu dárce - obdarovaný manželé, a nikoli otec a dcera jako v dané věci.
Námitkami, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy a nenapravil pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně tím, že neprovedl jím navržené důkazy, a že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný v důsledku jeho nedostatečného odůvodnění, žalobce nevystihl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu