33 Cdo 3402/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3402/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobců a) G. H. , a b) D. H. , zastoupených JUDr. Josefem Jurčou, advokátem se sídlem v Opavě, Husova 28, proti žalovanému městu Kravaře , se sídlem Městského úřadu v Kravařích, Náměstí 43, zastoupenému Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 218/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2015, č. j. 11 Co 10/2015-76, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Střílky, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen o. s. ř. ]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatelé vymezit, která z tam uvedených hledisek považují za splněná, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelé pouze polemizují s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž dovolacímu přezkumu nepředkládají žádnou k o n k r é t n í otázku hmotného či procesního práva která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. otázku, d) jež byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Žalobci požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostáli. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ).
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu