33 Cdo 3389/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 35 odst. 2 obč. zák., § 55 odst. 3 obč. zák.



33 Cdo 3389/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně PANCOMMERC, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Majdalenky 10, identifikační číslo 494 50 034, zastoupené Mgr. Josefem Milichovským, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) J. Ch. a 2) L. Ch. , zastoupeným Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2, o zaplacení 794.085,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 218/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. března 2015, č. j. 37 Co 275/2013-457, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 77 C 218/2012-432, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 794.085,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 383.191,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokuty ve výši 102.638,- Kč (výrok II.); výroky III. až V. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 37 Co 275/2013-457, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní ohlásili uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání dovozují výslovně z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která ještě dovolacím soudem nebyla řešena . Z obsahu dovolání se však podává, že odvolacímu soudu vytýkají, že při výkladu smlouvy postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zastávají názor, že odvolací soud nesprávně a v rozporu se závěrem přijatým Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 aplikoval výkladové pravidlo zakotvené v ust. § 55 odst. 3 zákona č. 40/1964 obč. zák. . Zatímco Nejvyšší soud v rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že při výkladu smlouvy je nepodstatná veřejnoprávní úprava ve stavebních předpisech, odvolací soud s podporou příslušných ustanovení stavebního zákona vyložil ve smlouvě užitý pojem dokončení stavby (tj. budovy, v níž se nacházejí bytové jednotky) v jejich neprospěch, dovodil-li, že podle smlouvy se jím rozumí její kolaudace. Porušení závazku žalobkyně (zhotovitele a prodávajícího) dokončit stavbu ve sjednané lhůtě (do 30. 6. 2008) přitom bylo podle ujednání smluvních stran sankcionováno smluvní pokutou, kterou započetli vůči pohledávce žalobkyně na doplatek kupní ceny. Žalovaní prosazují, že odvolací soud měl pojem dokončení stavby vyložit pro ně coby spotřebitele příznivěji, tzn., měl dovodit, že stavba byla dokončena nikoli stavem umožňujícím její kolaudaci (resp. vydání kolaudačního souhlasu), nýbrž až tehdy, kdy došlo k ukončení výstavby celé budovy, tzn. ukončení veškerých stavebních prací na předmětné stavbě (včetně např. pokládání dlažeb a obkladů v koupelnách, osazování zdravotechniky, pokládání podlah atd.) . Dále namítají, že odvolací soud nerespektoval ani výkladová pravidla dle § 35 obč. zák. popsaná v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99., neboť i bez aplikace § 55 odst. 3 obč. zák. bylo možné k jimi prosazovanému závěru dospět.
Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. stanoví interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Pokud tedy smlouva obsahuje výraz či formulaci připouštějící její různý výklad, potom budou nejasnosti a tím i případně nepříznivé důsledky s nimi spojené přičteny k tíži dodavatele. Jedná se o zvláštní právní normu, která modifikuje obecná interpretační pravidla upravená v § 35 obč. zák. pro právní režim spotřebitelských smluv obecně a vychází z článku 5 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
Výkladem právních úkonů za použití pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012). Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V rozhodnutích ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 512/2006, se pak Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu smluv za pomoci interpretačního pravidla podle § 55 odst. 3 obč. zák.
Odvolací soud, který zcela převzal závěry soudu prvního stupně, konstatoval, že tam, kde bylo možno použít výklad smlouvy pro žalované coby spotřebitele příznivější, byl takový výklad ve smyslu ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. použit; to se týkalo ve smlouvě použitého pojmu stavba . Ze smlouvy totiž nevyplývalo jasně, co se rozumí stavbou, zda jde o stavbu bytových jednotek či celé budovy, přičemž pro žalované jako spotřebitele bylo příznivější tento pojem vykládat tak, že stavbou je míněna budova, v níž se nacházejí bytové jednotky. Naopak v souvislosti s použitým pojmem dokončení stavby výhodnější výklad pro žalované nepřicházel v úvahu, byť jde o spotřebitelskou smlouvu, neboť ze smlouvy jasně plyne, co se rozumí dokončením stavby ; dokončení stavby je vždy spojováno s její kolaudací a nelze dovodit nejasnost či rozpor s jiným vymezením tohoto pojmu . Nebylo tudíž na místě v tomto směru zákonná výkladová pravidla podle § 35 odst. 1, případně podle § 55 odst. 3 obč. zák. vůbec využít.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od tezí přijatých ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Zásadu, která platí pro smlouvu spotřebitelskou, že v pochybnostech o jejím významu je třeba vyjít z výkladu, který je pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.), neporušil. Obsahovala-li smlouva pojem (výraz) připouštějící různý výklad, přičetl nejasnost a nepříznivé důsledky k tíži žalobkyně. Protože však dospěl k závěru, že dokončení stavby je ve smlouvě vždy jednoznačně spojováno s její kolaudací (vydáním kolaudačního souhlasu), resp. že všechna smluvní ujednání jsou ve vymezení tohoto pojmu konzistentní, a že co se rozumí dokončením stavby jednotky je ve smlouvě, (konkrétně v jejím článku 3 části C) přímo definováno (slovy popsáno) , necítil potřebu tento pojem podle § 35 odst. 1 obč. zák., případně podle § 55 odst. 3 obč zák., vykládat. Akcentoval, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Proto byla-li vůle smluvními stranami v dané věci projevena jednoznačně, nelze ji výkladem jakkoli měnit či nahrazovat.
Jestliže odvolací soud v souvislosti s pojmem dokončení stavby interpretační pravidla nepoužil, není namístě mu - logicky vzato - ani po právu vytýkat, že je použil nesprávně (resp. že užitý pojem nevyložil k tíži žalobkyně, jak předpokládá ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák.). Z uvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce, že se soudy odchýlily od závěrů dovozených Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, tím, že pojem dokončení stavby vykládaly dle veřejnoprávní definice ve stavebním zákoně . Sluší se uvést, že zmínil-li soud prvního stupně v rozhodnutí, jehož závěry odvolací soud převzal, stavební zákon, pak pouze v souvislosti se zjišťováním, jakou vůli účastníci ve smlouvě projevili. Skutkový závěr, že projevili vůli vztáhnout termín dokončení stavby k vydání kolaudačního rozhodnutí, podpořil úvahou, že stavební úřad by ve smyslu § 76 stavebního zákona ostatně nedokončenou stavbu nezkolaudoval (nevydal by kolaudační souhlas).
Obsoletní je námitka dovolatelů, že kolaudační souhlas byl vydán v rozporu se zákonem.
Pokud dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že ze smlouvy nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjejí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Regulérní proto nejsou ani výtky, že soudy nesprávně (z hlediska závažnosti) hodnotily některé listinné důkazy (kolaudační souhlas i jimi předloženou fotodokumentaci).
Vytýkají-li žalovaní odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou nesprávné aplikace ust. § 580 obč. zák. , kterou uplatnili ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a že v řízení nebyly provedeny jejich důkazní návrhy spočívající v protokolu o předání a převzetí jednotky K. M. včetně zápisu vad a nedodělků z 13. 7. 2009, výzvu k dodání hliníkových mřížek podlahových fan-coilů ze dne 1. 11. 2010, výzvu ke slevě z kupní ceny z 20. 7. 2011 a 20. 8. 2011 a 7 ks černobílých fotografií , nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumenty, které žalovaní k namítaným vadám řízení uvedli a podpořili odkazy na příslušnou jeho judikaturu, se dovolací soud nezabýval.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu