33 Cdo 3383/2011
Datum rozhodnutí: 21.02.2013
Dotčené předpisy: čl. 2 odst. 1 předpisu č. 44/2001Sb., čl. 59 odst. 1 předpisu č. 44/2001Sb., § 85 odst. 1 o. s. ř.




33 Cdo 3383/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Riviera Lipno s.r.o. se sídlem v Praze - Kunraticích, Vídeňská 352/150 (identifikační číslo 26032651), zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 71/4, proti žalovaným 1) H. W. B. , a 2) B. B. R. , zastoupeným Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, o 3.213 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 243/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2011, č.j. 5 Co 671/2011-50, takto :

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2011, č.j. 5 Co 671/2011-50, v části, jíž bylo potvrzeno usnesení ze dne 14. 2. 2011, č.j. 5 C 243/2010-40, kterým Okresní soud v Českém Krumlově prohlásil svou nepříslušnost, a řízení o zaplacení 3.213,- EUR s příslušenstvím zastavil, a v nákladovém výroku, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 2. 2011, č.j. 5 C 243/2010-40, v části, jíž soud prohlásil svou nepříslušnost, zastavil řízení o zaplacení 3.213,- EUR s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Ve výroku uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2011, č.j. 5 C 243/2010-40, kterým Okresní soud v Českém Krumlově zastavil řízení o zaplacení (mimo jiné) 3.213,- EUR se specifikovanými úroky z prodlení poté, co prohlásil, že není ve věci příslušný. Odvolací soud vyšel z toho, že účastníky řízení jsou právnická osoba se sídlem v České republice a státní příslušníci Nizozemského království s bydlištěm v tomto členském státě Evropské unie. Je nepochybné, že v jejich případě jde o občanskoprávní vztah podléhající režimu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I nebo nařízení ). S přihlédnutím k článku 249 Smlouvy o založení Evropského společenství je vyloučeno aplikovat § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve spojení s § 86 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Výkladem odvolací soud vyloučil aplikaci článků 22, 24 a 6 odst. 4 nařízení; uzavřel, že mají-li žalovaní (dlužníci), a i v době uzavírání smlouvy měli, bydliště v Nizozemském království, je zjevné, že v tomto státě je místo plnění ve smyslu § 567 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), a článku 5 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I, neboť jiné místo plnění smluvní strany nedohodly, a rozhodným právem je podle jejich ujednání právo České republiky (srov. článek 3 bod 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980). Za tohoto stavu se - pokud šlo o vedlejší náklady ve výši 3.213,- EUR - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a důvodech pro zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. oponuje závěru o nedostatku podmínky řízení spočívající v mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českého soudu. Žalovaní mají na území České republiky povolen pobyt, jsou zde členy společenství vlastníků bytových jednotek a vlastní zde nemovitý majetek. Závazek měli podle neformální (ústní) dohody a zavedené praxe splnit na území České republiky, nehledě na to, že kupní smlouva zakládá synallagmatický závazek (§ 560 obč. zák.), takže místo plnění by se mělo shodovat s místem, kde došlo k právním účinkům vzniku věcných práv, za něž je cena hrazena (článek 5 odst. 1 písm. a/ nařízení Brusel I). Nacházejí-li se nemovitosti, k nimž se váže úhrada plnění, na území České republiky, mělo být o této sporné platbě rozhodnuto zdejším soudem; v této souvislosti považuje žalobkyně nemovitosti za zboží ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. b/ nařízení Brusel I. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání pro zjevnou bezdůvodnost odmítl, případně zamítl.
Dovolání - přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - je i důvodné.
Předmětem řízení zahájeného dne 12. 11. 2010 u Okresního soudu v Českém Krumlově je - mimo jiné - nárok ze smlouvy uzavřené v roce 2006 žalobkyní (prodávající) a žalovanými (kupujícími), jíž žalobkyně převedla žalovaným bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a na pozemcích na území České republiky; žalobkyně požaduje zaplacení peněžité částky definované v článku X kupní smlouvy jako vedlejší náklady spojené s výstavbou a kolaudací bytu ve výši maximálně 3% sjednané kupní ceny. Předmětem sporu tedy není jiné než peněžité plnění (peněžité závazky ze smlouvy, které dosud nebyly splněny).
Ze spisu se podává, že žalovaným, kteří mají bydliště v Nizozemí, byl povolen přechodný pobyt občana Evropské unie na území České republiky, a to od 5. 9. 2006 na adrese Lipno nad Vltavou 500, okres Český Krumlov (viz výpisy z technologického centra MV ČR z 16. 11. 2010).
Podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
Podle § 85 odst. 1 o.s.ř., nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.
Již v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2905/2011, na které dovolací soud - pokud jde o výklad zvláštní příslušnosti podle článku 5 odst. 1 písm. a/ a b/ nařízení - plně odkazuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že cílem nařízení je sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zjednodušit formality se zřetelem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí členskými státy, pro které je toto nařízení závazné (viz druhý bod odůvodnění). Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska (bod jedenáctý věta první odůvodnění). Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (bod dvanáctý odůvodnění).
Závěr soudu o nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, musí být založen na spolehlivém zjištění skutečností, z nichž takový závěr vyplývá. Zjištění, že žalovaní mají bydliště na území jiného členského státu, samo o sobě nevylučuje, že mají bydliště též na území České republiky a jsou tudíž naplněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů podle článku 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Ustanovení § 85 odst. 1 o.s.ř., jehož pravidla jsou vzhledem k článku 59 odst. 1 nařízení rozhodná pro posouzení, zda mají žalovaní bydliště na území České republiky, a které pojímá bydliště fyzické osoby jako místo, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, totiž ve své druhé větě výslovně počítá s možností, že fyzická osoba může mít více než jedno takových bydlišť (neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale). Jestliže se tedy soudy obou stupňů při zkoumání mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky podle článku 2 nařízení omezily na poznatek, že žalovaní mají bydliště v Nizozemí, aniž se zabývaly tím, zda - i s ohledem na skutečnost, že se stali vlastníky bytové jednotky v domě na území České republiky - nemají bydliště též v České republice, spočívá napadené rozhodnutí na právním posouzení, jež je neúplné a tudíž nesprávné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1401/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2966/2011).
Protože právní posouzení podmínky řízení zůstalo neúplné, Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud (soud prvního stupně) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu