33 Cdo 3374/2015
Datum rozhodnutí: 25.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., § 455 odst. 1 obč. zák.



33 Cdo 3374/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně M. S. , zastoupené Mgr. Davidem Paškem, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 5, proti žalovanému F. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o zaplacení 1.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 9 C 150/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2015, č. j. 14 Co 44/2015-407, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň sever rozsudkem ze dne 12. prosince 2014, č. j. 9 C 150/2009-325, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. dubna 2015, č. j. 14 Co 44/2015-407, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni 1.200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě odvolací soud konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci samé jsou podstatné dvě skutečnosti, jež jsou mezi účastníky sporné. První je posouzení, zda mezi původním žalobcem F. S. (dědečkem žalovaného) a žalovaným došlo k uzavření darovací smlouvy, a další, zda F. S. žalovanému předal finanční částku 1.200.000,- Kč a žalovaný ji jako dar přijal (k uzavření darovací smlouvy totiž mělo dojít pouze ústně, aniž by peníze byly v době uzavření smlouvy předány, přičemž za takových okolností se uplatní ustanovení § 455 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./). Své rozhodnutí pak založil na závěru, že žalovaný v řízení neprokázal, že s F. S. uzavřeli darovací smlouvu, a zjištěno nebylo ani to, že F. S. souhlasil s tím, aby si žalovaný ponechal část kupní ceny (konkrétně 1.200.000,- Kč) za byt, jehož prodej pro F. S. obstarával na základě zmocnění.
Ačkoli žalovaný avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., ve skutečnosti tento jediný způsobilý dovolací důvod v dovolání neuplatnil . Prosazováním vlastní verze skutku oponuje skutkovému závěru odvolacího soudu, že v řízení neprokázal, že na schůzce v R. na přelomu roku 2006 a 2007 uzavřeli s F. S. ústní darovací smlouvu, jíž dárce projevil vůli darovat mu finanční prostředky ve výši 1.200.000,- Kč a on takovou nabídku přijal. Dále zpochybňuje závěr (který odvolací soud vzhledem k výše uvedenému zaujal pouze obiter dictum ), že v řízení nebylo prokázáno, že F. S. souhlasil s tím, aby si ponechal (coby dar) část kupní ceny získané za prodej jeho bytu. V těchto souvislostech žalovaný kritizuje odvolací soud za hodnocení provedených důkazů a obsáhle se zabývá tím, jak měly být chápány výpovědi účastníků i jednotlivých svědků a jak měly být hodnoceny z hlediska závažnosti a zejména věrohodnosti. Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Řečeno jinak, výhrady žalovaného vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze takovými námitkami poměřovat. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žaloba není důvodná.
Z výše uvedeného vyplývá, že nemohou obstát námitky, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od rozsudku ze dne 30. 1. 2002, sp. zn 33 Odo 515/2001, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že projev vůle darovat věc může být vyjádřen i jinak, než slovy, tedy konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit; uzavření darovací smlouvy lze tak dovodit tehdy, předali-li subjekt druhému subjektu finanční hotovost, aniž přitom dal najevo úmysl požadovat ji zpět, resp. byl-li předávající srozuměn s tím, že mu příjemce tyto prostředky nevrátí a použije je pro svoji potřebu. Nepřiléhavý je rovněž odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2122/2010, a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, v nichž je dovozováno, že byla-li darovací smlouva uzavřena ústně a předmětem darování je movitá věc, nezpůsobuje neplatnost darovací smlouvy absence písemné formy s tím, že zaslání finančních prostředků na účet lze považovat za předání z ruky do ruky a toto jednání není rovněž vzhledem k ustanovení § 455 odst. 1 obč. zák. bezdůvodným obohacením. V posuzovaném případě totiž nebylo zjištěno, že by F. S. finanční obnos 1.200.000,- Kč žalovanému předal a byl srozuměn s tím, že mu ho žalovaný nevrátí, resp. nebylo zjištěno, že F. S. vůbec projevil vůli žalovanému uvedený finanční obnos darovat. Žalovaný tedy sice správně cituje ustálenou soudní praxi, nicméně tato judikatura se v posuzovaném případě neuplatní, neboť jde o skutkově zcela odlišné věci.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu