33 Cdo 3372/2012
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993Sb.



33 Cdo 3372/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. T. P. , insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300 (identifikační číslo 00033243), zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 145/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č.j. 18 Co 105/2012-270, takto :

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 27. 1. 2012, č.j. 13 C 145/2009-231, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaná vyklidila nebytovou jednotku - garáž č. 2548/163 v budově č.p. 2548, postavené na pozemku č. parc. 2780/217, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, pracoviště Praha, obec Praha, na listu vlastnictví č. 3813 pro katastrální území S., a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení; v návaznosti na věcné rozhodnutí odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, odvolací soud uzavřel, že i když smlouva z 28. 7. 1997 (neplatný právní úkon podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) nepředstavuje právní titul užívání garáže, nelze požadavku na ochranu vlastnického práva žalobce (§ 126 odst. 1 obč. zák.) vyhovět; brání tomu základní právo žalované na legitimní očekávání nabytí majetku plněním ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní z 14. 8. 1995.
Dovolání, jímž žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále též jen o.s.ř. ). V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě o vyklizení vyhověno, stejně jako potvrzující rozsudek odvolacího soudu, byly odklizeny nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, takže vázanost právním názorem odvolacího soudu, kterou citované ustanovení v případě kasace předpokládá, se logicky uplatnit nemohla. Přípustným nebylo dovolání shledáno ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť úvaha o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. je vyloučena ustanovením čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen ústava ).
Protože skutkové námitky nejsou s to založit přípustnost dovolání (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, § 241a odst. 3 o.s.ř.), nepřihlížel dovolací soud k výhradě, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (z důkazů podle žalobce nevyplývá, že k nenaplnění smlouvy o smlouvě budoucí došlo pouze pro překážku na straně PSBD, že žalovaná čekala, až po prohlášení vlastníka a vymezení nebytových jednotek bude vyzvána k převodu předmětné garáže, když převody družstvo průběžně uskutečňovalo, že družstvo žalovanou dlouhodobě ujišťovalo o trvání jejího nároku na uzavření kupní smlouvy i po uplynutí smluvních a zákonných lhůt a že odkazy soudů na urgence žalované z května 1997 a z listopadu 2011 stran uzavření kupní smlouvy jsou absurdní ).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, podle něhož dopisem z 20. 6. 1994 byla žalovaná informována, že kupní smlouvy budou uzavírány podle zákona č. 72/1994 Sb. poté, co se vyřeší právní vztah k zastavěnému pozemku, ovšem zaplacením základní kupní ceny nebytové jednotky (tj. ceny bez podílu na pozemku) a uzavřením smlouvy o správě se uživatelé stanou faktickými vlastníky jednotek. Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy kupní z 14. 8. 1995 se Pražské stavební bytové družstvo (budoucí prodávající) zavázalo vůči žalované (budoucí kupující) uzavřít s ní do devíti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby kupní smlouvu o převodu nebytové jednotky včetně příslušného podílu na společných částech garážového objektu a pozemku. Žalovaná se zavázala zaplatit cenu garážového boxu a příslušného podílu na společných částech garážové objektu ve výši 173.200,- Kč (bez DPH). Dopisem z 16. 5. 1997 byla žalovaná vyzvána k doplatku ceny garáže a k úhradě administrativního poplatku s tím, že uzavření kupní smlouvy lze předpokládat v měsících červnu až září 1997. Žalovaná zaplatila Pražskému stavebnímu bytovému družstvu (ve splátkách od srpna 1995 do března 1999) celkem 208.642,- Kč. Dne 28. 7. 1997 uzavřeli účastníci nájemní smlouvu, kterou družstvo bezplatně předalo žalované do dne vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí garážový box. Rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu Městské části Praha 13 z 26. 6. 1997, č.j. OvýN.B.gar.-1568/97-K-Rk, o povolení užívání stavby, které nabylo 30. 6. 1997 právní moci, byla stavba hromadných garáží kolaudována. Usnesením ze dne 17. 4. 2009, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, Městský soud v Praze zjistil úpadek družstva, prohlásil na jeho majetek konkurs a ustanovil JUDr. T. P. insolvenčním správcem. U Obvodního soudu pro Prahu 5 probíhá pod sp. zn. 11 C 188/2008 řízení o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvy, jejichž předmětem jsou garáže (jednou z žalobců je i žalovaná); řízení je přerušeno. Dopisem z 23. 9. 2011 vyzval insolvenční správce (žalobce) žalovanou, aby vrátila předmětnou garáž.
Pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d/ ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 182/1993 Sb. ), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 cit. zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o.s.ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o.s.ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný v téže Sbírce, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
V projednávané věci Ústavní soud nálezem ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2010, č.j. 13 C 145/2009-53, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2010, č.j. 13 C 145/2009-96, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2010, č.j. 18 Co 251/2010-125, jimiž soudy žalobě na vyklizení nebytové jednotky vyhověly, a to z procesního důvodu; soud prvního stupně nevyzval žalovanou podle § 118a odst. 3 o.s.ř. k navržení důkazů potřebných k prokázání tvrzení o existenci smlouvy o smlouvě budoucí kupní, nepoučil ji o následcích nesplnění výzvy a odvolací soud nápravu tohoto pochybení nezjednal. Současně však zavázal obecné soudy právním názorem (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). V případě budoucího důkazu existence smlouvy o kupní smlouvě budoucí uvedl výslovně by bylo povinností obecných soudů reflektovat obecné právní názory vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005. Odvolací soud, který vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, ve shodě s uvedenými nálezy Ústavního soudu uzavřel, že se žalobce žalobou o vyklizení nebytového prostoru domáhal ochrany vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tím poskytl v intencích výkladu Ústavního soudu ochranu základnímu právu žalované na legitimní očekávání nabytí majetku (garážového boxu) plněním ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní z 14. 8. 1995. Okolnost, že jednoroční lhůta podle § 50a odst. 2 obč. zák. je promlčecí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 424/2008), posouzení nájemní smlouvy z 28. 7. 1997 jako absolutně neplatného právního úkonu a prohlášení konkursu na majetek družstva, nemají na existenci základního práva žalované na legitimní očekávání nabytí majetku vliv.
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu přípustné není. Rozhodnutí o nákladech řízení není v taxativních výčtech § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. uvedeno a přípustnost nelze opřít ani o § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé; rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení navíc není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalované, která by měla právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. září 2013

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu