33 Cdo 3362/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř.



33 Cdo 3362/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SÚS Královéhradeckého kraje a.s. , se sídlem v Hradci Králové, Kutnohorská 59/23, identifikační číslo 27502988, proti žalované DACH SYSTEM s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Chválkovická 220/45, identifikační číslo 25367501, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, o zaplacení částky 338.432,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 33/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 2. 3. 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 24 C 33/2015-130, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 338.432,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 75 Co 433/2015-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) dovolání. Předpoklady přípustnosti spojuje se závěrem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad ustanovení čl. 12 odst. 1 smlouvy o dílo a návazně na to nesprávně stanovenou výši smluvní pokuty.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení konkrétní otázky hmotného či procesního práva, která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. otázku, d) jež byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není způsobilá založit námitka vůči závěru odvolacího soudu o obsahu článku 12. odst. 1 smlouvy o dílo. Nesměřuje totiž primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž je odrazem kritiky nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o právu na zaplacení smluvní pokuty. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud.
Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ( ) co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvních ujednání účastníků vyjádřených ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46) . O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Odvolací soud založil právní posouzení věci na skutkovém zjištění, že ve smlouvě byl vznik nároku na smluvní pokutu vázán na podstatné porušení smluvních povinností a dále výslovně na prodlení se splněním řádného dokončení díla. Nesouhlasí-li žalovaná s tímto skutkovým zjištěním a prosazuje-li vlastní verzi, podle níž byl nárok na smluvní pokutu vázán kumulativně na porušení smluvních povinností a zároveň na porušení povinnosti dokončit dílo v dohodnutém termínu, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento požadavek posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nesplňuje pouhý odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002. Dovolatelka v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl. Není úkolem dovolacího soudu, aby z odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a odvolací soud je posoudil odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, nebo které jsou senáty Nejvyššího soudu posuzovány odlišně.
Dovolatelka tak požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostála. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu