33 Cdo 333/99
Datum rozhodnutí: 22.06.2000
Dotčené předpisy:




33 Cdo 333/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce K. J., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Vězeňská služba ČR, Ústav pro výkon vazby P.- P., o zaplacení 20 000 000 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spis. zn. 21 C 290/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, takto:

I. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, do části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh na zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 11. června 1997, č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81, do části, kterou bylo uloženo žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se svým návrhem ze dne 24. 8. 1993 domáhal určení, že žalovaný je povinen předat do správy žalobce byty a nebytové prostory podle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 2. 4. 1993. Podáním ze dne 2. 9. 1993 žalobce změnil žalobní návrh, kterým se po žalovaném domáhal, aby mu zaplatil částku 20 000 000 Kč s 18% úrokem od podání žaloby. Soud I. stupně usnesením ze dne 13. 7. 1994 připustil tuto změnu žalobního návrhu. Dne 26. 10. 1994 vzal žalobce zpět svůj návrh co do částky 16 500 000 Kč a nadále požadoval po žalovaném zaplatit částku 3 500 000 Kč jako smluvní pokutu.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. září 1995 č.j. 21 C 290/93 - 42 a doplňujícím rozsudkem ze dne 21. října 1996, č.j. 21 C 290/93 - 73 zastavil řízení ohledně částky 16 500 000 Kč s příslušenstvím; zamítl návrh na zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. a 18% úroků z částky 1 500 000 Kč od 26. 8. 1993 a žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč. Soud prvního stupně zároveň žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 2. 4. 1993 smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností a dospěl k závěru, že tato smlouva je platná, neboť osoba jednající za žalovaného / Z. Č. - ředitel Ústavu pro výkon vazby P. - P./, nepřekročila své oprávnění jednat za žalovaného a byla oprávněna uzavřít smlouvu o poskytování právní pomoci s advokátem, který na základě této smlouvy uzavřené dne 15. 3. 1993 byl oprávněn za žalovaného uzavřít a podepsat smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších povinností. Soud I. stupně podle ust. § 301 obchodního zákoníku snížil smluvní pokutu na částku 1 500 000 Kč, neboť se jevila soudu příliš vysoká vzhledem k nákladům, které žalobce vynaložil při přípravě realizace uzavřené smlouvy.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci. Odvolání žalobce směřovalo proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a žalobce navrhl, aby rozsudek soudu byl v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný je povinen mu zaplatit dalších 1 000 000 Kč s 18% úrokem od 26. 8. 1993 do zaplacení. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném vyhovujícím výroku změněn tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 1997 č.j. 23 Co 216, 217/97 - 81 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku tak, že v napadeném vyhovujícím výroku se žaloba, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, zamítá a ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že ředitel Ústavu pro výkon vazby P. - P. Z. Č. nebyl oprávněn uzavřít smlouvu o právní pomoci s advokátem v takovém rozsahu jak se stalo, když advokát byl podle této smlouvy oprávněn k jakýmkoli úkonům včetně nakládání s majetkem svěřeným k hospodaření žalovanému a z tohoto právního závěru pak odvolací soud dovodil, že ze smlouvy o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností ze dne 2. 4. 1993, kterou advokát na podkladě smlouvy o poskytování právní pomoci ze dne 15. 3. 1993 a zmocnění ze dne 16. 3. 1993 pak podepsal, nelze pro žalovaného vyvodit důsledky a žádné povinnosti vůči žalobci. Odvolací soud považoval právní úkon Č., kterým zmocnil JUDr. J. P. k úkonům, jež ve svých důsledcích vedly k volnému nakládání s majetkem svěřeným žalovanému a ujednání závazku zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 000 000 Kč, za úkon překračující pravomoc ředitele Ústavu pro výkon vazby, za úkon nepochybně neobvyklý a jednání Z. Č. a potažmo JUDr. J. P. považoval odvolací soud za exces vzhledem k služebnímu a pracovnímu zařazení ředitel Ústavu pro výkon vazby.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odkazem na ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. do části, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně tak, že co do částky 1 500 000 Kč se žaloba zamítá. Dovolatel namítá, že rozsudek v této části vychází z nesprávného právního posouzení v souvislosti s hodnocením platnosti smlouvy mezi žalobcem a žalovaným a hodnocením překročení oprávnění zástupce žalobce. Dovolatel poukazuje, že jednal v dobré víře, neměl důvod pochybovat o pravomoci ředitele ústavu Vězeňské služby dát zmocnění k uzavření smlouvy o obstarání správy majetku a nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o právní pomoci ze dne 15. 3. 1993 včetně speciálního pokynu ze dne 16. 3. 1993 smlouvu upřesňující, jakož i plná moc udělená 16. 3. 1993 JUDr. P., je nejen neobvyklá, ale i podivná. Žalobce má za to, že smlouva o obstarání správy majetku ze dne 2. 4. 1993 je obvyklou obchodní smlouvou, ujednání o smluvní pokutě je běžným institutem, zajišťujícím smluvní plnění a smlouvu měl odvolací soud vykládat v souvislosti se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Dovolatel na závěr dovolání poznamenal, že odvolací soud nesprávně přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za šest úkonů po 22 100 Kč a nevzal v úvahu, že 26. 10. 1994 vzal žalobce žalobu o částku 16 500 000 Kč zpět a odměna měla nadále náležet jen z požadované výše plnění 3 500 000 Kč. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího včetně jeho nesprávného souvisejícího výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.

Dovolání je do výroku městského soudu o zamítnutí žaloby do částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do té části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.

Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud správně posoudil překročení oprávnění subjektem jednajícím za žalovaného.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud v posuzovaném případě správně aplikoval zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění. Podle ust. § 1 odst.2 cit. zákona je Vězeňská služba rozpočtovou organizací a ústavy pro výkon vazby, v jejichž čele stojí ředitel, jsou podle ust.§ 4 odst. 3 cit. zák. organizačními články Vězeňské služby. V ust. § 31 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, v platném znění, je stanoveno, že rozpočtové organizace jsou zřizovány jako právnické osoby. Organizační články rozpočtové organizace ale nemají způsobilost mít práva a povinnosti a nositelem práv a povinností je právnická osoba, jíž je tento organizační článek součástí. Podle ust. § 20 odst. 1 obč. zák. činí právní úkony ve všech věcech právnické osoby její statutární zástupce a v souladu s ust. § 4 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb. je statutárním zástupcem Vězeňské služby generální ředitel. Příslušníci a občanští pracovníci Vězeňské služby mohou podle ust. § 5 cit. zák. a v souladu s ust. § 20 odst. 2 obč. zák. činit právní úkony v rozsahu svého oprávnění, vyplývajícího ze zákonů a dalších obecně závazných právních předpisů nebo vnitřních předpisů či rozhodnutí nadřízených a právní úkony obvyklé s ohledem na jejich pracovní zařazení. Rozkazem číslo 169 ze dne 25 9. 1991 byl do služebního poměru příslušníka Sboru nápravné výchovy ČR přijat Z. Č. a zároveň byl jmenován do hodnosti podplukovník a ustaven do funkce ředitele útvaru Sboru nápravné výchovy ČR (s účinností od 1. 1. 1993 pak ředitelem Ústavu pro výkon vazby - viz ust. § 29 cit. zákona), který se stal ve smyslu ust. § 20 odst. 2 obč. zák. pověřenou osobou oprávněnou k zastupování vězeňské služby ve věcech, týkajících se Ústavu pro výkon vazby P. - P. Pověřená osoba právnické osoby není ale oprávněna zmocnit jiného, aby jednal za právnickou osobu, byť ve věci týkající se organizačního článku, který řídí, pokud k takovému zmocnění v jednotlivém případě není výslovně pověřena statutárním zástupcem právnické osoby; není tedy oprávněna ani zmocnit advokáta k zastupování právnické osoby /srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1997, Cpjn 30/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1997 a Stanovisko občanského kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1981, Cpj 251/81, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1982/. V konkrétní posuzované věci nebylo řediteli Ústavu pro výkon vazby P. - P. takové pověření statutárním zástupcem právnické osoby - Vězeňské služby ČR uděleno, proto nemohl dne 16. 3. 1993 platně zmocnit advokáta k zastupování Vězeňské služby - Ústavu pro výkon vazby P. - P. Podle ust. § 22 obč. zák. je zástupcem ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Z výše uvedeného vyplývá, že advokát nebyl oprávněn uzavřít a podepsat za Vězeňskou službu ČR - Ústav pro výkon vazby P. - P. dne 2. 4. 1993 smlouvu o obstarání správy nemovitostí a výkonu dalších práv a povinností, proto nemohla tato smlouva založit pro žalovaného plnění, kterého se žalobce domáhal. Žalovaný povinnost poskytnout plnění tedy nemá, proto odvolací soud nemohl rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není v dané věci naplněn a rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu správné.

Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout i k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože takové vady se z obsahu spisu nepodávají, nezbylo, než dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítnout (§ 243 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Dovolací soud nemohl vyhovět námitce dovolatele k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání ve věci samé nebylo uznáno dovolacím soudem důvodným. Došlo-li ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve vedlejších výrocích, např. v náhradě nákladů řízení, není možno dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu v této části. Není-li dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, nezbylo než dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 4 a ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému podle obsahu spisu v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. června 2000

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková