33 Cdo 3314/2012
Datum rozhodnutí: 22.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



33 Cdo 3314/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. Z. D. a b) H. D. , zastoupených JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vlašimská 1876/13, proti žalované J+S, s. r. o. se sídlem v Praze 5, Holečkova 799/99, identifikační číslo 61506940, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kovářem, advokátem se sídlem v Praze 4, V Horkách 9/1388, o zaplacení 106.211,- Kč s příslušenstvím a 68.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 146/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 583/2011-241, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 25 Co 583/2011-241, kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 11. července 2011, č. j. 28 C 146/2008-205, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 106.211,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 68.000,- Kč a náklady řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v něm obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž do té doby je nadále použitelné srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu jsou tudíž námitky žalované, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že došlo ke zlomení asfaltového pásu a v důsledku toho i k porušení aluminiové vložky se ztrátou izolačních vlastností, nebo že soudy nevzaly v úvahu, že závadu na izolaci mohla způsobit jiná firma, která prováděla dodatečné úpravy v režii žalobců . Tyto námitky jsou v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak v dovolání avizuje žalovaná, nýbrž dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci. Právním posouzením je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Žalovaná však právní posouzení věci zpochybňuje tím, že nabízí vlastní od zjištění odvolacího soudu odlišnou - skutkovou verzi o pronikání radonu do stavby rodinného domu - a na jejím základě pak prosazuje i odlišný právní závěr, a to že za vadu spočívající v nadměrném výskytu radonu v domě neodpovídá ona zhotovením vadné izolace, nýbrž sami žalobci, kteří jakožto stavebníci porušili svou povinnost provést patřičný průzkum na výskyt radonu v místě stavby.
Irelevantní jsou rovněž výhrady dovolatelky vůči hodnocení důkazů soudy obou stupňů (konkrétně obsáhlá kritika hodnocení znaleckého posudku ZP 01/2009 ze dne 8. 1. 2010 a výpovědi znalce RNDr. L. M.), neboť to se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přiléhavý není poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, v němž byl přijat a odůvodněn závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, tedy k právnímu posouzení věci. V posuzovaném případě soudy obou stupňů skutkový stav věci náležitě zjistily a na základě právně významných skutkových zjištění pak přijaly odpovídající právní závěry, což je patrné i z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r. předsedkyně senátu