33 Cdo 3255/2010
Datum rozhodnutí: 30.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 3255/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. D. , zastoupeného JUDr. Michaelou Vosátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 233/1, proti žalovaným 1) J. K. , a 2) D. V. , zastoupeným JUDr. Soňou Šámalovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24, o zaplacení 615.344,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 300/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2010, č. j. 26 Co 533/2009-113, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.320,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Soni Šámalové, advokátky se sídlem v Praze 8, Sokolovská 37/24.
O d ů v o d n ě n í:


Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 28. dubna 2009, č. j. 8 C 300/2008-38, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o zaplacení 615.344,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce zpochybnil správnost právního závěru, že mu nevznikl nárok na sjednanou cílovou odměnu ve výši 700.000,- Kč, námitkou, že soudy nesprávně interpretovaly obsah smlouvy o odborné pomoci uzavřené dne 6. 2. 2006, konkrétně ujednání účastníků o tom, za jakých podmínek vzniká žalobci nárok na zmíněnou odměnu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že předpoklady pro výplatu cílové odměny byly podle ujednání účastníků splněny, neboť bylo vyřešeno právo přístupu žalovaných k jejich nemovitostem. Tato výhrada je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud založil svůj právní závěr. Otázka, co bylo obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a vyšel z výkladu inkriminovaného smluvního ujednání prezentovaného žalobcem, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, a to, že žalobci vzniklo právo na sjednanou odměnu ve výši 700.000,- Kč.
Bezcennou je rovněž námitka žalobce, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedly všechny jím navržené důkazy. Jak již bylo výše uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. se nepřihlíží. Žalobcem tvrzená vada řízení navíc nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006).
V rámci způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobce soudům vytýká, že skutková zjištění nepoměřovaly § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, resp. ustanoveními zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a omezily se pouze na výklad ustanovení § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tuto výtku však žalobce zakládá na vlastní interpretaci obsahu smlouvy o odborné pomoci, kdy prosazuje názor, že skutečným cílem smlouvy o odborné pomoci - a jeho úkolem - bylo zjistit a obhájit právní statut pozemku, přes který měl být zajištěn průjezd, a nikoliv zajištění pravomocného vyřešení práva přístupu k nemovitostem , jak je ve smlouvě doslovně uvedeno. Protože soudy obou stupňů skutkově uzavřely, že nebyly splněny sjednané předpoklady pro vyplacení tzv. cílové odměny (žalobce nezajistil pravomocné rozhodnutí řešící přístup k předmětným nemovitostem ), nezabývaly se hodnocením právního statutu pozemku sloužícího k průjezdu, nýbrž charakterem listin, kterými žalobce dokládal, že došlo ke splnění podmínky pro výplatu cílové odměny (k naplnění odkládací podmínky). Rozhodnutí Městského úřadu v Kolíně ze dne 30. 1. 2008, č. j. SU 5847/08-19798/2007-Hav a Krajského úřadu středočeského kraje ze dne 23. 5. 2008, č. j. 79973/2008/KUKS, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil podle § 5 obč. zák. jako předběžná opatření. Dovolací námitka žalobce je proto bezpředmětná.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti tomuto výroku v úvahu; tento výrok - byť je začleněn do rozsudku odvolacího soudu a stává se proto formálně jeho součástí - má vždy povahu usnesení podle § 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř. a není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 13.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010), s připočtením částky 2.720,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. ledna 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu