33 Cdo 3230/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.




33 Cdo 3230/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce JUDr. M. Č. , proti žalovanému PhDr. J. N. , zastoupenému JUDr. Petrem Jantačem, advokátem se sídlem Praha 10, Bratří Čapků 24, o 96.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 17 C 79/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2011, č. j. 12 Co 48/2011-299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.488,- Kč k rukám JUDr. Petra Jantače, advokáta se sídlem Praha 10, Bratří Čapků 24.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 2. května 200 5 , č. j. 17 C 79/2005-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 180.120,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně za dobu od 8. 3. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 180.120,- Kč za den 7. 3. 2005 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 12 Co 1021/2006-120, odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Z podnětu ústavní stížnosti podané žalovaným Ústavní soud nálezem ze dne 23. října 2007, sp. zn. III. ÚS 594/07, rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 12 Co 44/2008-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (jímž bylo žalobě v rozsahu 146.845,- Kč s 2,5 úrokem ročně od 8. 3. 2005 do zaplacení vyhověno) a ve výroku III. (jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení) zrušil pro procesní vady a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 17 C 79/2005-267, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.135,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 8. 3. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 96.710,- Kč a úroků z prodlení z částky 50.135,- Kč ve výši 22,5 % za dobu od 8. 3. 2005 do zaplacení a dále úroků z prodlení z částky 96.710,- Kč ve výši 25 % za dobu od 8. 3. 2005 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 12 Co 48/2011-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen o. s. ř. (soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v předchozím rozsudku v důsledku závazného právního názoru), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalobcem k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda výkon jeho práva na zaplacení odměny za právní služby poskytnuté žalovanému je či není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen obč. zák. ), nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud především konstatuje, že přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, že oba soudy nepřípustným způsobem zasáhly do autonomie smluvních stran při sjednávání odměny za právní službu , jestliže odepřely ochranu výkonu jeho práva na zaplacení sjednané smluvní odměny ve výši stanovené podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a za přiměřenou shledaly odměnu ve výši určené podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, vyložil, že též smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle § 39 obč. zák. a nelze dospět k závěru, podle něhož obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran. Na tyto závěry Nejvyšší soud navázal v dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009). Uvedené závěry jsou přitom plně použitelné i na posouzení otázky, zda se výkon práva příčí dobrým mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Pojem dobré mravy není definován občanským zákoníkem ani jiným právním předpisem. Výklad uvedeného pojmu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. podal Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005); v nich dovodil, že výčet dobrých mravů sice nelze se zřetelem k jejich pestrosti i mnohotvárnosti určit, avšak rozumí se jimi souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence. Dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Korektiv dobrých mravů tak v obecné rovině reguluje meze a způsob výkonu subjektivních práv. Protože ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
V daném případě odvolací soud (resp. před ním soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil) při posouzení žalobcem požadovaného nároku na zaplacení smluvní odměny vypočtené podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 180.120,- Kč z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák. vyšel ze zjištění, že žalobce převzal právní zastoupení žalovaného ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod. sp. zn. 30 Sm 109/2003, v němž žalující společnost I.F.B. po něm a dalších žalovaných požadovala 55,413.705,- Kč. Žalobce žalovanému konkrétní výši odměny nesdělil. Pro případ úspěchu si sjednali odměnu pouze s odkazem na § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a pro případ neúspěchu se dohodli na částce 1.000,- Kč za jeden úkon právní služby. Žalobce přitom předpokládal, že pro žalovaného provede pět až šest úkonů právní služby. Místo toho však provedl pouze dva úkony - převzal právní zastoupení a vypracoval svou verzi námitek, která však nebyla ve sporu vůbec použita. V důsledku mimosoudních jednání, jichž se žalobce neúčastnil, a následného zpětvzetí žaloby bylo řízení o zaplacení uvedené částky ve vztahu k žalovanému zastaveno a společnosti I.F.B. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 188.470,- Kč. Žalovaný uzavřel s touto společností dohodu o částečném prominutí soudem přiznaných nákladů řízení a společnost poté poukázala žalobci jen částku 18.000,- Kč; z ní na odměnu v této věci připadla jen částka 8.350,- Kč (9.650,- Kč bylo odečteno na odměnu za poskytnutí právní služby v jiné věci). Žalovaný již dne 13. 2. 2007 zaplatil žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku 238.657,- Kč stanovenou pravomocným rozhodnutím soudu, jež bylo posléze zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 594/07. Žalobce tuto částku dosud žalovanému nevrátil. Závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce na zaplacení odměny za právní služby poskytnuté žalovanému nad rozsah stanovený podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. se příčí dobrým mravům, je v souladu s ustálenou judikaturou. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) přihlédl ke všem okolnostem případu a maje na paměti závazný právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 594/07, při posouzení, zda je či není výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, zvažoval i to, zda dohoda o smluvní odměně byla sjednána v souladu s článkem 10 odst. 1, 2 a 3 Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky přijatých podle § 17 zákona č. 85/96 Sb., o advokacii. S přihlédnutím k okolnostem případu, zejména pak k tomu, že žalobce oproti očekávání vykonal pro žalovaného pouze dva úkony právní služby a že pro žalovaného příznivý výsledek řízení byl dosažen díky mimosoudnímu jednání, jehož se žalobce neúčastnil, dovodil, že požadovaná smluvní odměna stanovená výpočtem podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. nevyhovuje kritériu přiměřenosti, jak je pojímáno v pravidlech profesionální etiky; je nepřiměřeně vysoká a výkon práva na její zaplacení je proto v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Brojí-li žalobce proti posouzení otázky výkonu jeho práva z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem argumentací, že při uzavírání dohody o odměně informoval žalovaného o tom, že (při úspěchu ve věci) smluvní odměnu za něho zaplatí protistrana (a že se tudíž žalovaný neuváženým uzavřením dohody o částečném prominutí soudem přiznaných nákladů řízení vzdal možnosti, aby na úhradu odměny za právní služby byly použity prostředky ze soudem přiznaných nákladů řízení), zpochybňuje právní posouzení věci soudem námitkami skutkového charakteru. Ty ovšem vystihují nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Obdobně je tomu s námitkou, že požadovaný úrok z prodlení ve výši 25 % ročně měl sankční povahu a charakter smluvní pokuty a stál tak vedle zákonného úroku z prodlení. Žalobce tím ve skutečnosti vyjadřuje nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, který byl podkladem pro jeho právní posouzení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze závěru, že změněnou žalobou se žalobce domáhal smluveného úroku z prodlení ve výši 25 % ročně namísto zákonného úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně. Tento skutkový stav, v podmínkách přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný, pak odvolací soud (resp. soud prvního stupně, na něhož odvolací soud odkázal) správně poměřoval kogentním ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. a dovodil, že v občanskoprávních vztazích (tak jako v posuzované věci) nelze platně smluvit jinou než zákonem stanovenou výši úroků z prodlení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek pod č 26/2006). Proti postupu odvolacího soudu, který nepřipustil změnu žaloby navrženou až v odvolacím řízení, jíž žalobce nově uplatnil nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % ročně ze 146.854,- Kč od 8. 3. 2005 do zaplacení, žalobce žádné námitky v dovolání nevznáší.
Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.940,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 bod 4. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.248,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 27. listopadu 2012

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu