33 Cdo 3209/2007
Datum rozhodnutí: 29.08.2007
Dotčené předpisy:





33 Cdo 3209/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. D. S., proti žalovanému Ing. M. N., zastoupenému opatrovnicí, advokátkou, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu P. pod sp. zn. 5 C 383/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co 486/2005-137, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2007, č. j. 21 Co 486/2005-166, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému byla stanovena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, jejíž text byl obsahem žaloby. Svůj nárok odůvodnil tím, že uvedená povinnost vyplývá žalovanému ze smlouvy o smlouvě budoucí, kterou mezi sebou uzavřeli.


Okresní soud P. rozsudkem ze dne 1. září 2003, č. j. 5 C 383/2002-43, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2004, č. j. 5 C 383/2002-56 a ze dne 25. dubna 2005, č. j. 5 C 383/2002-97, žalobě vyhověl, nepřipustil její rozšíření o zaplacení částky 650.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.


Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co 486/2005-137, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2007, č. j. 21 Co 486/2005-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobcem kupní smlouvu potvrdil; změnil jej pouze ohledně výše žalobci přiznaných nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci dne 21. 5. 2001 uzavřeli smlouvu o budoucí smlouvě, jíž se zavázali nejpozději do 30. 10. 2001 uzavřít kupní smlouvu, kterou žalovaný prodá žalobci v ní specifikovaný pozemek za kupní cenu 442.000,- Kč splatnou ve dvou splátkách; zálohu ve výši 2.000,- Kč žalobce žalovanému předal při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí a zbývající část ve výši 440.000,- Kč měla být při podpisu kupní smlouvy složena na účet u některého peněžního ústavu nebo u notáře s příkazem převedení této částky prodávajícímu ve lhůtě deseti dnů ode dne provedení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Přestože žalobce žalovaného opakovaně vyzýval k uzavření kupní smlouvy s tím, že částka 440.000,- Kč je složena u peněžního ústavu, žalovaný ji ve lhůtě stanovené smlouvou o smlouvě budoucí neuzavřel. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je platná, žalovaný svůj závazek plynoucí z ní v dohodnuté době nesplnil a žalobce uplatnil své právo v zákonné lhůtě jednoho roku od uplynutí dohodnuté doby. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že jeho závazek uzavřít kupní smlouvu zanikl podle § 50a odst. 3obč. zák., neboť došlo k podstatné změně okolností. Důvodnou neshledal ani námitku opatrovnice žalovaného, kterou mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu v průběhu řízení ustanovil, že žalovaný nebyl soudem prvního stupně dostatečně poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Zásadní význam spatřuje v tom, že soud prvního stupně formuloval poučení podle § 118 odst. 3 o. s. ř. způsobem, který mu (v této době nebyl právně zastoupen) neumožnil porozumět, co po něm soud žádá a jaké následky jsou s nesplněním takové výzvy spojeny. Má dále zato, že měl být již v řízení před soudem prvního stupně zastoupen opatrovníkem. Pokud jde o důvodnost dovolání, namítá, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Existenci vady řízení spojuje s již zmiňovaným poučením soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že v řízení nebylo ze strany žalobce dostatečně prokázáno, že v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí složil před podpisem kupní smlouvy část kupní ceny ve výši 440.000,- Kč na bankovní účet nebo u notáře. V této souvislosti odkazuje na § 560 obč. zák. a namítá, že žalobce se nemohl domáhat splnění závazku, neboť žádným ze soudů nebylo najisto postaveno, že žalobce splnil svůj závazek vůči žalovanému spočívající ve složení zbývající části kupní ceny.


Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Argumenty žalovaného označuje za ryze účelové, neboť žalovaný byl v řízení jasně a srozumitelně soudem poučován. Depresivní stavy či stresy, jimiž žalovaný údajně trpí, nelze mít za duševní poruchu, trpí jimi řada lidí, kteří se dostanou do svízelné životní situace. Navíc nelze přehlížet, že žalovaný takové potíže avizuje teprve po zjištění, jak drahé jsou právní služby, se zjevným cílem dosáhnout bezplatného soudního procesu . V řízení před soudem prvního stupně se o svých zdravotních potížích vůbec nezmínil. Žalobce v řízení řádně doložil svou připravenost uhradit zůstatek kupní ceny a odvolací soud z předložených důkazů vycházel. Příslušná částka byla ve stanoveném termínu u avizovaného peněžního ústavu složena a doplatek kupní ceny byl řádně a včas uhrazen.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání v dané věci založena, neboť napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je tudíž nutno posuzovat pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Samy o sobě tyto vady řízení i kdyby byly dány přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud musí při posouzení, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.


I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) zřetelně vyplývá, že vytýká soudům nesprávný postup při zjišťování skutkového stavu věci a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně nedostatečné poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a nevyužití postupu podle § 29 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalobce ve skutečnosti neobsahuje. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech (tzn. nevzal za prokázané, že žalobce sjednaným způsobem složil před podpisem kupní smlouvy zbytek kupní ceny), musel by návazně věc poměřovat i ustanovením § 560 obč. zák., což neučinil. Jinak řečeno. výtka nesprávnosti, resp. neúplnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti (dostatečnosti) skutkových zjištění při vytýkání vad řízení.


Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá jak bylo výše vyloženo přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.


Lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto takové dovolání aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. srpna 2007


JUDr. Ivana Zlatohlávková


předsedkyně senátu