33 Cdo 3203/2008
Datum rozhodnutí: 29.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 o. s. ř., § 41 odst. 2 o. s. ř.




33 Cdo 3203/2008


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně SUPRA, a. s. v likvidaci se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 263.131,40 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 695/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 5 Cmo 413/2005-285, ve znění opravných usnesení ze dne 1. června 2007, č. j. 5 Cmo 413/2005-304, a ze dne 23. listopadu 2007, č. j. 5 Cmo 413/2005-322, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku, jímž vrchní soud změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 19. července 2005, č. j. 13 Cm 695/1998-259, ve vyhovujícím výroku o částce 266.170,90 Kč tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 263.131,40 Kč a v rozsahu částky 3.039,50 Kč žalobu zamítl, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen o. s. ř. ). Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí. Z tohoto pohledu dovolání směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ve skutečnosti vůči žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním žalobě v rozsahu částky 263.131,40 Kč vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit tuto částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).

Dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Přestože předchozí rozsudek ze dne 7. října 2003, č. j. 13 Cm 695/1998-189, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 5 Cmo 290/2004-221, zrušen, rozhodl soud prvního stupně v rozsahu částky 263.131,40 Kč rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 13 Cm 695/1998-259, shodně jako v původním rozsudku.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) v němž žalovaný nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, kterou řešil odvolací soud v napadeném rozsudku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 29, č. 23).
Přestože ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti jak vyplývá z obsahu dovolání jej neuplatnil; těžiště jeho argumentace tvoří výhrady proti skutkovým závěrům, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí. Tyto námitky vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73). V řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou tyto námitky bezcenné. Skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zpochybnit; pro dovolací soud je závazný (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Přípustné není ani dovolání proti výrokům o nákladech řízení, neboť občanský soudní řád dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, nepřipouští (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2010


JUDr. Václav D u d a, v. r.
předseda senátu