33 Cdo 320/2010
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 320/2010


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Provincie bratří františkánů se sídlem v Praze 1, Jungmanovo náměstí 18, zastoupené JUDr. Karlem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Svornosti 14, proti žalované JOK Instruments, spol.
s r. o. se sídlem v Praze 1, Jungmanovo náměstí 18, zastoupené JUDr. Mgr. Janou Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 174/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2005, č. j. 20 Co 308/2005-49, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Kašpárka, advokáta se sídlem v Praze 5, Svornosti 14. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalované (dále též dovolatelky ) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2005, č. j. 20 Co 308/2005-49, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 22. února 2005, č. j. 12 C 174/2003-25, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bezcenné jsou tudíž výhrady dovolatelky vůči závěru, že neprokázala závadné - dobrým mravům odporující - jednání žalobkyně a že odvolací soud neměl přihlédnout k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č. j. 20 Co 315/2003-66. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci; ten ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neprovedení důkazu dohodami ze dne 28. 5. 1996 a ze dne 20. 11. 1996, kteréžto důkazy žalovaná označila (přes poučení, kterého se jí dostalo před soudem prvního stupně u jednání dne 22. 2. 2005) až v doplnění odvolání ze dne 17. 6. 2005, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z § 242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzené vady řízení, i kdyby byly dány, nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo; posouzení, zda je konkrétní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah.
Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč
(§ 3 odst. 1 bod 5., § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu