33 Cdo 3183/2015
Datum rozhodnutí: 07.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



33 Cdo 3183/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně OMEGA ESTATE s.r.o. , se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Senovážná 1394 (identifikační číslo osoby 28242823), zastoupené Mgr. Markem Ječmenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 972/1, proti žalovanému L. Š. , zastoupenému Mgr. Alenou Kopejtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Doubravínova 308/19, o 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 79/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2015, č.j. 14 Co 49/2015-54, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 11. 2014, č.j. 17 C 79/2014-32, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 99.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V první řadě uzavřel, že dohoda účastníků o tom, že se jejich závazkový vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů, je neplatná (§ 262 odst. 1 cit. zákona). Smluvní vztah založený smlouvou o výhradním zprostředkování z 10. 10. 2013 podle odvolacího soudu skončil 1. 2. 2014 uplynutím doby, na kterou byl omezen, resp. oznámením žalovaného, že nemá zájem na prodloužení smlouvy, které bylo žalobkyni doručeno 26. 11. 2013. Žalovaný 20. 11. 2013 tj. po uzavření zprostředkovatelské smlouvy a před uzavřením dohody o rezervaci podal návrh na vklad zástavního práva, čímž porušil závazek podle článku I bodu 3 zprostředkovatelské smlouvy. Žalobkyni tím ve smyslu článku VII bodu 1 smlouvy vzniklo právo na smluvní pokutu; její výše není s ohledem na zjištěné okolnosti nepřiměřená, a proto je její sjednání platné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ).
V dovolání, kterým rozsudek odvolacího soudu napadl, žalovaný namítá, že soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, v níž žalobkyně nevymezila jednoznačně a určitě předmět řízení, což činí žalobu neprojednatelnou. V žalobě a následně ve vyjádření žalobkyně vylíčila několik skutkových dějů, které měly zakládat nárok na smluvní pokutu i nárok na odstupné (každý ve výši 99.000,- Kč), aniž specifikovala, z jakého skutkového děje své právo odvozuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí navíc není zřejmé, na základě kterého nároku bylo žalobě vyhověno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 239 o.s.ř. je přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné; otázka procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem žalovaný zpochybnil (vylíčení skutkového děje, na jehož základě žalobkyně uplatňuje právo na plnění, jinak řečeno individualizace předmětu řízení po skutkové stránce), již byla Nejvyšším soudem vyřešena a napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu (srov. usnesení z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení z 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, rozsudek z 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, usnesení z 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Napadené rozhodnutí je rovněž souladné se závěry usnesení ze 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, týkajícími se definice rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř.
Žalobkyně v žalobě a ve vyjádření z 28. 8. 2014 tvrdila, že na základě smlouvy z 10. 10. 2013 se zavázala vyvíjet činnost směřující k prodeji bytové jednotky a specifikovaného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemků ve vlastnictví žalovaného třetí osobě. Žalovaný se mimo jiné zavázal, že do podpisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní, resp. smlouvy kupní neuzavře smlouvu o převodu vlastnictví na jinou než zprostředkovatelkou vyhledanou osobu nebo smlouvu omezující jeho vlastnické právo (zejména zástavní, o zřízení věcného břemene, nájemní), pokud k tomu nebude vyzván zprostředkovatelkou. Pro případ porušení tohoto závazku si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 99.000,- Kč. Dne 20. 11. 2013 žalovaný podal příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad zástavního práva zajišťujícího pohledávku věřitele případným uspokojením z výtěžku zpeněžení předmětné bytové jednotky. K žalobě podle § 79 odst. 2 o.s.ř. žalobkyně připojila listiny, z nichž shora uvedené skutečnosti rovněž vyplývaly. Odvolací soud na základě vylíčení rozhodných skutečností v žalobě (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) a ve vyjádření (§ 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) vyhověl žalobě z titulu smluvní pokuty (článek VII odst. 1 smlouvy) za porušení smluvní povinnosti nezatížit předmět budoucího prodeje (byt) zástavní smlouvou (článek I bod 3 smlouvy); od zprostředkovatelské smlouvy žalovaný podle zjištění odvolacího soudu neodstoupil, takže článek VII bod 2, pojednávající o odstupném, se neuplatní.
To, že žalobkyně v řízení tvrdila porušení další povinnosti žalovaným (odmítnutí uzavřít kupní smlouvu s vyhledaným zájemcem podle sjednaných podmínek) a že poukázala i na splnění předpokladů vzniku nároku na sjednané odstupné (tím, že žalovaný podle jejího názoru odstoupil od zprostředkovatelské smlouvy), nediskvalifikuje řádné vymezení předmětu sporu.
Ve vztahu k námitce nepřiměřenosti výše smluvní pokuty dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.).
Uplatněním (jediného) způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. To se týká skutkových výhrad proti gramatickému výkladu smlouvy o zprostředkování, tvrzení žalovaného, že dohodu o rezervaci ani její dodatek nepodepsal a že se o rezervaci nedozvěděl na jednání stran 25. 11. 2013.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2015 JUDr. Pavel K r b e k předseda senátu