33 Cdo 3174/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 5 o. s. ř., § 237 o. s. ř., § 243g odst. 1 o. s. ř.



33 Cdo 3174/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. Ž. , zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci IV, Moskevská 637/16, proti žalovaným 1) D. Č. , a 2) MUDr. P. Č. , zastoupeným Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 20 C 152/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 13. března 2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. března 2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 20 C 152/2010-100, ve spojení s usneseními ze dne 24. června 2014, č. j. 20 C 152/2010-108, a ze dne 1. července 2014, č. j. 20 C 152/2010-118, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí v katastrálním území a obci S. n. N., zapsaných na LV č. 461, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, a to pozemku p.č. 900/2 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 82 m 2 s budovou č.p. 574 rodinný dům a pozemku p.č. 900/1 zahrada o výměře 849 m 2 ; dále zamítl žalobu o vyklizení těchto nemovitostí žalovanými a jejich předání žalobci. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. března 2015, č. j. 30 Co 358/2014-131, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, jestliže žalobce nepoučil o tom, jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tedy že tak lze učinit nejen žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a uložením povinnosti tyto vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která odpovídá hodnotě daru, resp. že v dané věci přichází v úvahu i žaloba na peněžité plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť jsou přesvědčeni, že závěr, na němž je založeno napadené rozhodnutí, nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. s rozhodnutími sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012, sp. zn. 3 Cdon 344/96 a ani s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 480/97). Jsou přesvědčeni, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení § 5 o. s. ř. týkající se poučovací povinnosti soudu, neboť nepřípustně navádí účastníky řízení ke změně žaloby. Požadovaným poučením by došlo k porušení základních zásad sporného občanského řízení, neboť ustanovení § 5 o. s. ř. připouští pouze poučení o procesních právech a povinnostech. Žalovaní navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně pochybil, jestliže v rámci poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř. nepoučil žalobce, že své právo může uplatnit také žalobou na peněžité plnění.
Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení § 5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009).
Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení § 5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí; jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví § 5 o. s. ř., ale jednotlivá ustanovení.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012, přijal a odůvodnil závěr, že poučení o tom, jakým způsobem by měl žalobce formulovat žalobní návrh, aby mohl být v řízení úspěšný, přesahuje rámec poučovacích povinností zakotvených v občanském soudním řádu; tímto navázal na závěry, které dovodil již v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010.
Poučení jakým způsobem lze realizovat nárok na vrácení daru, tj. nejen žalobou na určení vlastnického práva k nemovitým věcem a uložením povinnosti tyto vyklidit, ale i žalobou na zaplacení částky, která odpovídá hodnotě daru , je již excesem z procesní poučovací povinnosti soudu (jedná se o poučení o právu hmotném). Zrušil-li odvolací soud v projednávané věci rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, že má žalobce uvedeným způsobem poučit, odchýlil se od shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu