33 Cdo 315/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




33 Cdo 315/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) JUDr. V. Ch. , a b) K. M. , zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. V. P. , zastoupenému advokátem, o výměnu věci, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 291/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2009, č. j. 12 Co 236/2009-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2009, č. j. 12 Co 236/2009-36, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 20. března 2009, č. j. 16 C 291/2008-18, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř., neboť se k výzvě soudu vyjádřil, byť opožděně. Navíc je přesvědčen, že postup podle § 114b o. s. ř. může být aplikován pouze v případech, kdy současně nečinností žalovaného po podání žaloby hrozí neodůvodněné průtahy v již zahájeném řízení a dále jenom za situace, kdy se z obsahu spisu jeví žalobou uplatněné právo jako nepochybné, resp. ze spisu vyplývá, že soudním rozhodnutím má být ukončen principielně jednoduchý spor. Daný spor takové atributy nevykazoval.
Nejvyšší soud České republiky se již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, zabýval výkladem ustanovení § 114b o. s. ř., konkrétně revidoval postup, kdy soud rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. v případě, kdy se žalovaný po výzvě podle § 114b o. s. ř. bez vážného důvodu nevyjádřil sice včas (ve stanovené lhůtě), ale ještě před vydáním rozsudku pro uznání. Dospěl k závěru, že má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. zato, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Tyto závěry je na místě respektovat i v posuzovaném případě, kdy žalovaný se po výzvě soudu podle § 114b o. s. ř., která mu byla doručena 27. 1. 2009, vyjádřil ve věci samé k žalobě teprve ve svém podání ze dne 27. 2. 2009, aniž prokázal, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, resp. aniž soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě sdělil. Že nešlo o vážný důvod, který by žalovanému zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něho tento důvod nastal, lze dovozovat již ze samotného faktu, že se k věci vyjádřil již den po skončení lhůty k vyjádření.
K použití postupu podle § 114b o. s. ř. se Nejvyšší soud České republiky vyjadřoval již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 173/2004; v něm dovodil, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení dle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout.
Protože odvolací soud rozhodl v intencích závěrů dovolacího soudu, je jeho rozhodnutí správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolací soud proto dovolání žalovaného odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu