33 Cdo 3121/2014
Datum rozhodnutí: 25.09.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3121/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a. s. se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby 451 48 066, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, proti žalovaným 1) AZ SERVIS DRINK s. r. o. v likvidaci se sídlem v Plzni-Východní Předměstí, Skladová 2182/1, identifikační číslo osoby 263 64 034, 2) V. A. a 3) Z. A. , a 4) J. K. , o zaplacení 3.697.632,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 54/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. února 2014, č. j. 25 Co 509/2013-133, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. 25 Co 509/2013-133, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14. března 2013, č. j. 30 C 54/2012-90, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3.697.632,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně v dovolání tento jediný způsobilý dovolací důvod neuplatnila, neboť dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že neplatnou smlouvu o půjčce ze dne 9. 6. 2008 nelze posoudit jako jiný právní úkon, na jehož základě by žalobkyni svědčil nárok na zaplacení žalované částky. Žalobkyně totiž oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že z obsahu smlouvy vyplývá záměr účastníků vyřešit dluh žalované AZ SERVIS DRINK s. r. o. v likvidaci z titulu neuhrazených faktur za odebrané zboží a prodloužit jeho splatnost. Má za to, že odvolací soud při výkladu smlouvy o půjčce, resp. při zjištění, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pochybil. Přitom pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák. ), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobou uplatněný nárok lze žalobkyni přiznat buď z titulu smlouvy o úvěru, nebo dohody o narovnání, popř. nepojmenované smlouvy. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Snaží-li se žalobkyně v souvislosti s tím tvrdit, že otázka konverze neplatného právního úkonu podle § 41a odst. 1 obč. zák. nebyla dosud dovolacím soudem řešena, dovolací soud - odhlédne-li od skutečnosti, že žalobkyně tuto dovolací námitku opřela výhradně o vlastní skutkovou verzi - považuje za vhodné uvést, že řešení této otázky nečiní v rozhodovací praxi soudů žádné potíže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2901/2005, a rozsudek ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001) a lze ji označit za triviální.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Shora uvedený postulát nesplňují námitky, jimiž žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně nepřipustil změnu žaloby s odůvodněním, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o zaplacení žalované částky z jiného právního titulu a že by pro řízení o věci na základě změněné žaloby nebyly v prvním stupni příslušné okresní soudy; z dovolání totiž není zřejmé, které z uvedených předpokladů přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) má žalobkyně u těchto otázek za splněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2014

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu