33 Cdo 3109/2015
Datum rozhodnutí: 29.10.2015
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3109/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně SANREKO stavební společnost s. r. o. se sídlem v Liberci 3 Jeřáb, Chodská 7, identifikační číslo 25401904, zastoupené JUDr. Klárou Hulswitovou, advokátkou se sídlem v Liberci 2, Chrastavská 273, proti žalovaným 1) M. T. a 2) M. T. , zastoupeným JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci 3 - Jeřáb, 1. máje 535/50, o 504.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 33 C 154/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 83 Co 46/2014-268, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. června 2013, č. j. 33 C 154/2009-238, ve vyhovujícím výroku o částce 85.732,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I.), potvrdil jej v zamítavém výroku v rozsahu částky 504.136,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též dovolatelé ) dovolání.
Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože dovolatelé mají zato, že jejich dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené a dále na řešení otázky, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizují s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž dovolacímu přezkumu nepředkládají žádnou otázku hmotného či procesního práva která: a) v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo b) při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), c) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. d) otázku, jež byla dovolacím soudem již vyřešena, avšak má být posouzena opětovně, ale jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu); uvedené mimo jiné platí pro řešení otázky promlčení z pohledu dobrých mravů ve vztahu k žalobkyni vznesené námitce promlčení práva na zaplacení vyplývajícího ze vzájemného návrhu žalovaných, dále pro řešení otázky zásahu do ústavních práv žalovaných v situaci, kdy soudy přihlédly ke vznesené námitce promlčení jejich práva na zaplacení, a taktéž i pro otázku aplikace § 150 o. s. ř.
Žalovaní sice ohlásili dovolací důvod podle § 214a odst. l o. s. ř. a zpochybnili správnost závěru odvolacího soudu, že promlčecí doba v souzené věci není desetiletá, nýbrž tříletá, jejich námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v řízení bylo prokázáno úmyslné jednání žalobkyně získat na jejich úkor majetkový prospěch. Soudům vytýkají, jakým způsobem hodnotily existenci úmyslu žalobkyně, který má vyplývat ze znaleckých posudků, jejichž závěry svědčí ve prospěch jejich skutkové verze, tj. že žalobkyně jednala úmyslně, že pominuly, že stavební dozor J. G. neplnil své povinnosti, a že společnost DAKOL odvezla svévolně ze stavby sedm palet tvárnic YTONG, které již byly vyfakturovány, a taktéž 300 kg písku, že žalobkyně dodala méně materiálu, než účtovala a mnohé jiné . Prosazují názor, že žalobkyně si musela být vědoma, že svou činností, kterou nejsou dodržovány technologické postupy a standardy ve stavebnictví, mohou vzniknout vady a touto její činností tak mohou žalovaným vzniknout náklady na odstranění těchto vad. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Je zřejmé, že žalovaní v dovolání neuplatnili způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pro úplnost nutno uvést, že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Sluší se poznamenat, že ve vztahu k argumentu, podle kterého se odvolací soud při aplikaci § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , jenž by mohl být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolatelé neuvedli, o kterou konkrétní právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení otázky aplikace citovaného ustanovení odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tím, že pro nadbytečnost nedal zpracovat znalecký posudek na charakter vad díla se zřetelem k tomu, že dospěl k závěru o promlčení jejich práva, přehlížejí, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2015

JUDr. Václav Duda
předseda senátu