33 Cdo 3104/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 3104/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Lucií Legnerovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Na Fabiáně 2357/27, proti žalované M. B. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 41/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 26 Co 271/2015-157, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 26 Co 271/2015-157, potvrdil rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 C 41/2014-125, kterým Okresní soud Praha - východ zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 239 o výměře 183 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, budovy rodinný dům, stojící na pozemku parc č. st. 239 a pozemku parc. č. 175/8 o výměře 407 m 2 , zahrada, nacházejících se v katastrálním území V. P., vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - východ na listu vlastnictví č. 526, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání žalobkyně usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku možnosti ze strany soudu bez dalšího nezohlednit shodná skutková tvrzení účastníků podle § 120 odst. 3 o. s. ř. a otázku způsobu projevu vůle účastníka právního úkonu, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, a právní otázku zjišťování obsahu právního úkonu a související vůle účastníků, v rámci jejíhož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu . Přestože ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., její námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje, že z provedených důkazů vyplynulo, že skutečná vůle účastnic směřovala k úplatnému převodu nemovitostí. Vytýká mu, že nepřihlédl k údajům obsaženým ve vyjádření žalované ze dne 26. 6. 2014, popř. že je posoudil v rozporu s pravidly logického myšlení , že nevzal v úvahu, že se shodují s jejím vyjádřením ze dne 24. 6. 2014 a konvenuje jim faktické chování účastnic. Podrobně rekapituluje a uvádí na pravou míru , co soudy ohledně úplatnosti převodu zjistily (resp. měly zjistit) z dalších v řízení provedených důkazů (výslechů svědků, textu darovací smlouvy). Z uvedeného je zřejmé, že k dovolacímu přezkumu předestřená otázka výkladu projevu vůle účastníků ve vyjádřeních z 24. 6. 2014 a 26. 6. 2014 a v jimi uzavřené darovací smlouvě není otázkou právní a jejím prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002). Nad rámec řečeného dovolací soud doplňuje, že žalobkyně v tomto směru ani řádným způsobem nevymezila přípustnost dovolání (srovnej § 241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1162/2002, je lichý, neboť závěry, které v něm byly přijaty, žalobkyně vztahuje nikoliv ke skutkovému stavu, z něhož vyšel odvolací soud, nýbrž k vlastní verzi skutkového stavu, kterou v dovolání prosazuje (viz výše).
Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že předmětná darovací smlouva stejně jako v řízení údajně prokázaná ústní dohoda o úplatném převodu předmětných nemovitostí jsou neplatné a žalobkyně je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Výhrady žalobkyně vůči rozhodnutí soudu prvního stupně jsou nicotné, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu