33 Cdo 3063/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. P., správce konkurzní podstaty úpadce A., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. P., a 2) M. J., oběma zastoupeným advokátem, o 77.483,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 405/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 15 Co 530/2005-100, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla každému ze žalovaných uložena povinnost zaplatit mu 38.741,50 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jako správce konkursní podstaty úpadce A., a. s., je legitimován k vymáhání dluhu právního předchůdce žalovaných J. J. vůči úpadci. J. J.si dne 2. 9. 1994 půjčil od svého zaměstnavatele M. M., podnikajícího pod obchodním jménem M. M. A. G. C., z prostředků vložených do podnikání částku 400.000,- Kč, přičemž doba splatnosti byla ponechána na vůli dlužníka. O půjčce byl vystaven výdajový doklad podepsaný dlužníkem. Dlužník zemřel, aniž půjčku vrátil. V roce 1997 vložil M. M. celý svůj podnik do základního kapitálu úpadce, přičemž navýšení základního jmění bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 2. 3. 1999. Žalovaní jsou dědici J. J. a žalované částky představují zůstatek dluhu zůstavitele do výše hodnoty jimi nabytých dědických podílů.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. září 2005, č. j. 6 C 405/2003-75, uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit žalobci částku 38.741,50 Kč spolu

s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 15. 10. 2003 do zaplacení. Pokud bylo

na příslušenství žádáno více, žalobu v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl

o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že M. M. půjčil jako zaměstnavatel svému zaměstnanci J. J. peníze, které dlužník nevrátil. Dluh se v důsledku vyhlášení konkursu na majetek A., a. s., do níž byl vložen podnik M. M., podnikajícího pod obchodním jménem M. M. A. G. C., stal splatným dnem

15. 10. 2002. Žalovaní jsou dědici dlužníka, který zemřel, a odpovídají

za jeho dluh do výše nabytého dědictví.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 15 Co 530/2005-100, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Po zopakování provedených důkazů dospěl k závěru, že soud prvního stupně si sice opatřil pro své rozhodnutí dostatečný skutkový podklad, z provedených důkazů však nevyvodil odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že M. M. poskytl J. J. půjčku z prostředků vložených do podnikání. Z výpovědi svědků M. M. a J. P., která u M. M. pracovala jako účetní, vzal

za prokázané, že dne 1. 9. 1994 vyzvedl M. M., podnikající jako fyzická osoba, z pokladny obsahující prostředky vložené do podnikání částku 400.000,- Kč

a půjčil ji J. J. Výběr peněz byl veden (zaevidován) jako osobní výběr podnikatele a bylo zcela na vůli M. M., jak s těmito finančními prostředky naloží. Na tomto závěru nemůže nic změnit výdajový pokladní doklad ze dne 2. 9. 1994, předložený žalobcem ve fotokopii s tvrzením, že jeho originál není k dispozici. Tento listinný důkaz je nezpůsobilý k prokázání existence půjčky mezi firmou M. M. A. G. C. a J. J., neboť postrádá náležitosti řádného výdajového pokladního dokladu, tj. označení číslem. Navíc byl zaúčtován podle faxu, který zaslala J. P. J. S. teprve dne 6. 2. 1997, tj. dva a půl roku poté, kdy měla být půjčka poskytnuta. Protože ani žádným z dalších provedených důkazů nebyla existence půjčky prokázána, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není v této věci aktivně věcně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že věc nesprávně právně posoudil. Brojí proti závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že půjčku poskytl J. J. podnikatelský subjekt z prostředků určených pro podnikání. Připomíná,

že svědkyně J. P. sice uvedla, že částku, která byla poskytnuta J. J., zaúčtovala jako osobní výběr M. M., ale současně vypověděla, že tento postup byl ve skutečnosti účelový. Půjčky poskytované zaměstnancům totiž byly obvykle krátkodobé a proto byly zaznamenávány do účetní evidence

co nejjednodušším způsobem. Šlo však vždy o peníze poskytnuté z prostředků vložených do podnikání. S výpovědí svědkyně Průchové koresponduje i listinný důkaz - výdajový doklad z 2. 9. 1994, který vyhotovila a nechala podepsat J. J. Pokud by výběr byl tzv. osobním výběrem podnikatele, vyžadovala by účetní, aby výdajový doklad podepsal sám M. M. a nikoli J. J. Odvolací soud tak podle názoru žalobce bezdůvodně odepřel zmíněnému listinnému důkazu důkazní váhu

a pominul skutečnosti, které vyšly najevo ohledně poskytování tzv. zaměstnaneckých půjček. Žalobce tak má zato, že z dokazování vyplynulo, že byly půjčeny peníze tvořící obchodní majetek M. M., resp. že půjčku poskytl podnikatelský subjekt, nikoli soukromá osoba. Nesprávné právní posouzení věci shledává žalobce v hodnocení výběru peněz z pokladny podnikatele M. M. za účelem půjčky, neboť žádný právní předpis neupravuje tzv. osobní výběr podnikatele, a v hodnocení průkaznosti listinného důkazu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.)

a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody, jak byly žalobcem obsahově vymezeny.

Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu.

I když žalobce v dovolání výslovně namítá vedle vad skutkového zjištění také nesprávné právní posouzení věci, všechny jeho námitky ve skutečnosti zpochybňují výhradně skutkové zjištění odvolacího soudu. (jak posouzení průkaznosti výdajového dokladu, tak posouzení, zda výběr peněz z pokladny byl osobním výběrem M. M., jsou závěry skutkové, nikoli právní). Žalobce tak v dovolání uplatnil výhradně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení bylo prokázáno, že půjčku právnímu předchůdci žalovaných J. J. poskytl podnikatelský subjekt, nikoli soukromá osoba.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat,

že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133

až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu

v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek,

z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V posuzované věci opřel odvolací soud svůj závěr, že se žalobci nepodařilo prokázat, že M. M. poskytl J. J. půjčku jako podnikatelský subjekt a nikoli jako soukromá osoba, zejména o zjištění, že to byl M. M., kdo si předmětnou částku vyzvedl z pokladny podniku, přičemž tento výběr nechal bezprostředně zaúčtovat jako svůj osobní výběr (výběr pro osobní potřebu). Tyto údaje čerpal z výslechu svědků M. M. a J. P. Nelze tudíž dovozoval, že zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Nelze mít ani zato, že v hodnocení provedených důkazů je logický rozpor. Jestliže peníze z pokladny vybral M. M. a byly zúčtovány jako výběr pro jeho osobní potřebu, bylo jen na něm, jak s nimi naloží (tedy zda je zkonzumuje či půjčí).

To, že byl s odstupem 2,5 roku v účetní evidenci podnikatele zaevidován neočíslovaný výdajový doklad podepsaný J. J., svědčí naopak o snaze dodatečně změnit stav účetní evidence, resp. dodatečně změnit účel provedeného výběru. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že listinnému důkazu - pokladnímu dokladu z 2. 9 1994 nepřiznal důležitost, ani věrohodnost. Doklad byl předložen pouze ve fotokopii, není označen číslem a byl zaúčtován podle faxu dva a půl roku poté, kdy měla být půjčka poskytnuta. Hodnotící úvahy odvolacího soudu odpovídají ustanovení § 132 o. s. ř. a jsou logické. Odmítnout je třeba i spekulace uvedené v dovolání ohledně toho, čí podpis by měl pokladní doklad při osobním výběru M. M. obsahovat. Pro závěr, zda J. J. poskytl půjčku M. M. či jeho firma, je potom irelevantní, jestli a jaké půjčky dříve poskytoval jiným svým zaměstnancům, neboť případy půjček se mohly lišit.

Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu

jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo

a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů

a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor.

Vzhledem k tomu, že dovolacími výhradami se žalobci nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§ 243b

odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobci právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu