33 Cdo 3053/2008
Datum rozhodnutí: 30.10.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Cdo 3053/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. K., nar., bytem v , zastoupené Mgr. H. S., advokátem se sídlem v , proti žalovanému A. H., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. M. Č., advokátem se sídlem v , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 80/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 22 Co 514/2007-145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.680,- Kč k rukám Mgr. H. S., advokáta se sídlem v .

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou 7. 2. 2006 po žalovaném domáhala vrácení daru s odůvodněním, že svým chováním k ní hrubě a dlouhodobě porušuje dobré mravy.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 21 C 80/2006-114, určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí: domu č.p s příslušenstvím vybudovaného na pozemku č. ,pozemku parc. č., zastavěná plocha nádvoří s výměrou 2076 m2, pozemku parc. č. , zahrada o výměře 124 m2, pozemku parc. č., zahrada o výměře 1049 m2, pozemků vedených ve zjednodušené evidenci s původem v pozemkovém katastru (PK): pozemku č. (2183 m2), pozemku č. (6844 m2), pozemku č. (216 m2), pozemku č. (58262 m2), pozemku č. (20828 m2), pozemku č. (1178 m2), pozemku č. (13304 m2), pozemku č. (1770 m2), pozemku č. (263 m2), pozemku č. (10610 m2), pozemku č. (155 m2), pozemku č. (2892 m2), pozemku č. (1867 m2), pozemku č. (205 m2), pozemku č. (8013 m2), pozemku č. (9484 m2) a pozemku č. (12812 m2), všechny v katastrálním území N. u Ř., zapsané na listu vlastnictví č. pro obec P. a k.ú. N. u Ř. u Katastrálního úřadu pro hl.m. P., Katastrální pracoviště P., a vlastníkem spoluvlastnických podílů jedné poloviny na PK pozemcích: č. (17752 m2), č. (62 m2) a jako celků PK pozemků č. (482 m2), č. (1129 m2), č. (450 m2), č. (403 m2) a jako celku pozemku parc. č. , zahrada (346 m2), všechny v katastrálním území N. u Ř., zapsané na listu vlastnictví č. pro obec P. a katastrálním území N. u Ř. u Katastrálního úřadu pro hl.m. P., Katastrální pracoviště P. . Současně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. 22 Co 514/2007-145, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívají v tom, že soudy při zjišťování skutkového stavu věci neprovedly všechny jím navržené důkazy a provedené důkazy nevyhodnotily správně. Má zato, že v řízení mohl být jako důkaz použit i zvukový záznam rozhovoru účastníků, neboť byl jeho obranou proti tvrzení, že svými hrubými verbálními výroky porušuje dobré mravy a svědčil o nevhodném chování žalobkyně. Nesprávně byl odmítnut i jím navržený listinný důkaz (poukaz k odbornému lékařskému vyšetření), kterým chtěl prokázat, že ještě v listopadu 2005 doprovázel žalobkyni k lékaři a jejich vzájemné vztahy byly tudíž dobré. Náležitě nebyla zohledněna skutečnost, že žalobkyně ve prospěch svědků, kteří potvrzovali její výpověď, sepsala závěť. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť žalovaný v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, tedy důvod, jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Jeho námitky směřují proti skutkovým závěrům soudů a proti hodnocení důkazů. Navíc soudy v dané věci posuzovaly okolnosti konkrétního případu, z nichž nemohl být vyvozen jakýkoli obecný dopad .

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Přípustnost dovolání tak může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.) a dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Podstatou dovolacích námitek žalovaného jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výtek nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Z hlediska přípustnosti dovolání v dané věci nemůže být významná ani námitka dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu s § 120 o. s. ř., neboť neprovedly všechny jím navržené důkazy, které by mohly podpořit jeho obranná tvrzení a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci; pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§ 125 o. s. ř.). Stejně tak určuje pořadí provedení navržených důkazů, přihlížeje k účelnosti a hospodárnosti řízení. V dané věci nelze odvolacímu soudu vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda chování žalovaného vůči žalobkyni vykazuje znaky hrubého porušení dobrých mravů nezjišťoval (viz důkaz výslechem účastníků, svědků a listinné důkazy), případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Uzavřel, že v řízení zjištěné skutečnosti umožňují vyústit v závěr, že jsou dány předpoklady pro vrácení daru. Účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§ 120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v § 120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Jestliže odvolací soud dovodil, že zjištění z dosud provedených důkazů již umožňovaly uzavřít, že chování žalovaného, které přimělo žalobkyni domáhat se vrácení daru, lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, důvodně odmítl další důkazy, které z hlediska své závažnosti již nemohly skutkový stav věci zvrátit. Protože soudy v dané věci postupovaly v intencích § 120 o. s. ř., nemůže aplikace tohoto ustanovení činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Namítané nesprávné hodnocení důkazů pak mezi vady řízení nepatří; pochybení v tomto směru se může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem jak bylo výše vyloženo nemůže být v dané věci uplatněn.

Námitky, jimiž by dovolatel brojil proti právnímu posouzení věci, tj. výtky, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně že jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval, dovolání ve skutečnosti neobsahuje. Navíc lze přisvědčit žalobkyni, že posouzení, zda v řízení zjištěné chování žalovaného k ní lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v posuzovaném případě žalovaného) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy , který je významný z hlediska aplikace § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti § 630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. e/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 380,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu