33 Cdo 3047/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a o. s. ř., § 205 o. s. ř., § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.



33 Cdo 3047/2015



U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) D. M. a b) T. M. , zastoupených JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalované L. U. , zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení 1.755.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 22/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 13 Co 39/2014-114, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem (pro zmeškání) ze dne 18. dubna 2013, č. j. 19 C 22/2013-21, uložil žalované, aby společně a nerozdílně s M. N., zaplatila žalobcům 1.755.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 20. 3. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 13 Co 39/2014-114, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
I když žalovaná v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (pouze cituje plné znění § 237 o. s. ř.), z obsahu dovolání se podává, že odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013, jestliže uzavřel, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, resp. nezabýval-li se všemi uvedenými důvody dle § 205 o. s. ř. s akcentem na důvody podle § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2979/2013. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé, podrobně popsal zákonné předpoklady, které musí být naplněny, aby soud mohl touto formou rozhodnutí rozhodnout a připomněl, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud vydat může, ale nemusí, neboť v každém jednotlivém případě přihlíží k povaze předmětného sporu a je pouze na něm, aby jednotlivé předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání posoudil a učinil z nich kvalifikovaný závěr . Zdůraznil zde, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy žalovaný je skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje. Těmito závěry navázal na svá rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010, a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3686/2013 a na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, v nichž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale zřetelný je jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě, neboť prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat; podmínky vydání kontumačního rozsudku proto musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě). Dovolatelka z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2979/2013 sice cituje, že jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je i jeho vhodnost , nerozvádí však, proč by v nyní posuzovaném případě nebylo vydání rozsudku pro zmeškání vhodné. Navíc nepřiléhavě porovnává skutkově odlišné případy, neboť zatímco ona i spolu s ní žalovaný M. N. zůstali před vydáním rozsudku pro zmeškání zcela nečinní, ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 33 Cdo 2979/2013 byl účastník řízení již před vydáním rozsudku pro zmeškání procesně aktivní - podal odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádřil se k žalobě, reagoval na dotazy soudu.
V posuzovaném případě odvolací soud po připomenutí, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání, uzavřel, že stesky žalované na její tíživé osobní a hmotné poměry mezi takové skutečnosti nepatří . Námitka dovolatelky, že odvolací soud dostatečným způsobem neozřejmil, jak to bylo ve skutečnosti s doručováním písemného předvolání k ústnímu jednání , není opodstatněná, neboť odvolací soud při posouzení, zda byl naplněn některý z odvolacích důvodů, vyšel ze zjištění, že soudkyně soudu prvního stupně nařídila ústní jednání ve věci referátem datovaným 15. 3. 2013, že písemnost byla vypravena 18. 3. 2013 a že datovou schránku, která byla zpřístupněna dne 25. 3. 2013, si žalovaná zřídila dne 19. 3. 2013. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalobci i žalovaní v řízení vystupovali jako fyzické osoby a žádný z nich netvrdil (v žalobě ani později), že by šlo o spor vyplývající z jiných než občanskoprávních vztahů (žalováno je plnění ze smlouvy o půjčce), a protože nejde ani o spor z finančního zajištění, případně o spor týkající se směnek, šeku a jiných cenných papírů, odvolací soud správně dovodil, že je v prvním stupni dána věcná příslušnost obvodních (okresních) soudů a námitku žalované, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neshledal důvodnou.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž nemá důvodu se odchylovat.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada žalované vůči kvalitě zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Namítá-li, že soud prvního ani druhého stupně v odůvodněních rozsudků dostatečným způsobem neobjasnili, zda z žalobních tvrzení vyplývá uplatněný nárok a oba rozsudky jsou zcela nepřezkoumatelné , nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že (stejně jako před ním soud prvního stupně) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci naplněn není.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu