33 Cdo 3045/2013
Datum rozhodnutí: 31.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



33 Cdo 3045/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AB CONSULT CZECH , s.r.o., se sídlem v Praze 9, Marešova 643/6, zastoupené JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kotevní 1252/4, proti žalovanému R. V., zastoupenému JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, o 240.000,- Kč s příslušenstvím, o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, č.j. 17 Co 85/2013-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil usnesení ze dne 6. 12. 2012, č.j. 115 EC 126/2012-54, jímž Okresní soud v Kolíně zamítl jeho návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 10. 9. 2012, č.j. 115 EC 126/2012-38 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovolání proti výroku I. není ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/1998, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 44/2000, na které odkazuje soud prvního stupně, vyložil, že omluvitelným důvodem ve smyslu § 153b odst. 4 o.s.ř. není okolnost, která žalovanému byla známa předem - třebaže mu objektivně zabraňovala v účasti na jednání - jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily tomu, aby včas omluvil svou neúčast na jednání.
V usnesení ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2001, pak Nejvyšší soud konstatoval, že omluva, coby procesní úkon, jímž příslušná osoba (jmenovitě účastník) informuje soud o tom, že se nedostaví k jednání nebo jinému úkonu soudu, k němuž byla předvolána, a o důvodech, pro které tak nemůže učinit, je - oproti podáním podle § 42 o.s.ř. - účinná (v tom smyslu, že se účastník vůbec omluvil") již tím, že se dostane do sféry adresáta, jímž je soud. Možnost omluvit se i jiným způsobem než podáním podle § 42 odst. 1, věty první, a odst. 3 o.s.ř. předjímá občanský soudní řád tím, že v § 153b odst. 1 (přípustnou) formu omluvy nevymezuje a podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení § 101 odst. 2 o.s.ř.; soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu či omluvu telefonickou.
Zvolil-li žalovaný k omluvě své neúčasti u jednání, kterou činil dva pracovní dny před konáním jednání, listinnou podobu a zaslání prostřednictvím pošty doporučeným dopisem, zatěžuje jej riziko, že se omluva k soudu nedostane včas, tj. před vynesením rozsudku pro zmeškání, s důsledky plynoucími ze shora uvedené judikatury.
Obstojí-li závěr odvolacího soudu (na němž napadené rozhodnutí spočívá) o tom, že důvod návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není omluvitelným, neboť se pro něj žalovaný včas a řádně neomluvil, není třeba se zabývat argumentací dovolatele proti následnému závěru, podle něhož mu uváděný důvod v účasti u jednání ani nebránil.
Dovolání proti výroku II. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu