33 Cdo 3012/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 3 odst. 1 obč. zák.



33 Cdo 3012/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno se sídlem Brno, Příkop 11), proti žalovaným 1) J. D. , a 2) J. D. , zastoupeným JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 47/19, o zaplacení 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2013, č. j. 37 Co 148/2011-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.923,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Machače, advokáta se sídlem Brno, Kobližná 47/19.

O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 26. března 2013, č. j. 37 Co 148/2011-106, kterým Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 18. ledna 2011, č. j. 77 C 2/2010-48, tak, že žalobu o zaplacení 130.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 6. 2000 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srovnej článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Žalobkyní nastolená právní otázka, zda byly naplněny důvody pro odepření ochrany výkonu jejího práva na vrácení státního příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., již byla dovolacím soudem vyřešena a odvolací soud se od ustálené praxe Nejvyšší soudu neodchýlil. Odvolací soud při poměřování výkonu zmíněného práva ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. respektoval konformní a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se výkladem otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 222/2009, a ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2009). Nejvyšší soud dovodil, že východiskem těchto úvah je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Použití § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001 a č. 16/1998, dále ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5). Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné okolnosti daného případu (konkrétně zjištění, že žalovaná v polovině lhůty stanovené ke kolaudaci stavby onemocněla závažným nádorovým onemocněním s nutností řady operací a přiznáním plného invalidního důchodu, že její zdravotní stav vyžadoval pomoc žalovaného a jejích rodičů a podstatným způsobem se promítl do rodinných, sociálních a příjmových poměrů rodiny žalovaných s třemi dětmi a že byl zásadní příčinou nesplnění jejich závazků ze smlouvy o poskytnutí příspěvku ze dne 30 5. 1990 co do včasnosti kolaudace i možnosti stavbu po stanovenou dobu trvale užívat) umožňují posoudit výkon práva žalobkyně na vrácení příspěvku jako příčící se dobrým mravům. Nelze přehlédnout, že žalovaní podmínku kolaudace, byť opožděně, splnili. Stavba byla kolaudovaná ve dvou etapách. Kolaudační rozhodnutí ohledně I. etapy - kuchyň, pokoj a sociální zařízení v přízemí a tři obytné místnosti v prvním poschodí - nabylo právní moci dne 28. 7. 2000, tedy s prodlením přibližně dvou měsíců, přičemž vyhláška č. 285/2000 Sb. umožňovala prodloužení lhůty až o tři roky; kolaudační rozhodnutí ohledně II. etapy - garáž, domácí dílna, obytná místnost a sociální zařízení v prvním poschodí - nabylo právní moci dne 5. 1. 2007. Odhlédnout nelze ani od toho, že žalovaní již dne 19. 8. 2004 žalobkyni sdělili, že stavbu po kolaudaci neužívají k trvalému bydlení a zdržují se u rodičů žalované z důvodu dlouhodobé nemoci žalované, která jí neumožňuje pečovat o tři děti, přičemž žalovaný není schopen péči o děti a žalovanou zvládnout sám, a že žalobkyně přistoupila k vymáhání poskytnutého příspěvku soudní cestou až v roce 2010 po pětileté nečinnosti.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 26. listopadu 2013

JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu