33 Cdo 3007/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



33 Cdo 3007/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Mladá Boleslav , a. s. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1151, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalované JUDr. J. V. , zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, o 78.621,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 350/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012, č.j. 54 Co 54/2012-178, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.518,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Hrudky, advokáta.
O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalované proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž městský soud ve věci samé potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 10. 2011, č.j. 12 C 350/2008-155, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., dále též jen o.s.ř. ), a přípustnost nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
V rovině dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalovaná namítla, že v dovolání podrobně popsaný postup žalobkyně představuje zneužití jejího monopolního postavení. Ve smlouvě o dodávce vody ani později žalobkyně neinformovala o možnosti provedení metrologické zkoušky na místě odběru, vyvíjela na žalovanou nepřiměřený nátlak za účelem zaplacení vyúčtované částky, znemožnila posouzení vodoměru nezávislým znaleckým posudkem (čímž jí upřela právo na spravedlivý proces) a uváděla žalovanou i soud v omyl. Takové chování je podle žalované typickou ukázkou jednání v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku . Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně aplikovaly zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 274/2001 Sb. ), a že zvolily pouze formalistický přístup k posouzení žalobkyní uplatněného nároku. Nesouhlasí s tím, že soudy jako její pochybení hodnotily to, že si nevyžádala provedení metrologické zkoušky Českým metrologickým institutem podle ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb.; žalobkyně totiž o této možnosti ve smlouvách o dodávkách vody, v obchodních podmínkách ani na svých internetových stránkách neinformuje (po sporném odečtu v reakci na její reklamaci jako jediné možné řešení označila přezkoušení vodoměru ve státní zkušebně, o což měla požádat žalobkyni /jako provozovatelku/). Dovolatelka má za to, že pokud by od počátku trvala na nezávislém posouzení, vystavila by se nebezpečí nedodržení postupu podle smluvních podmínek. Uložení povinnosti k zaplacení zákonných úroků z prodlení považuje za nespravedlivé s ohledem na to, že žalobkyni navrhovala složení dlužné částky do úschovy.
Námitka rozporu se zásadami poctivého obchodního styku je zcela bez významu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neposuzoval vztah mezi účastníky jako obchodní, účastníci okolnosti svědčící pro takový závěr netvrdili a ani v dovolání namítány nejsou. Úvaha o výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) proto není na místě; ostatně s ohledem na hodnotové omezení přípustnosti dovolání v obchodních věcech by se jednalo o objektivně nepřípustné dovolání (§ 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nelze dospět na základě argumentace dovolatelky, jíž se domáhá posouzení výkonu práva žalobkyně na zaplacení úplaty za dodávku vody a zákonných úroků z prodlení jako rozporného s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Výkladem § 3 odst. 1 obč. zák. se dovolací soud opakovaně zabýval a dovodil, že smyslem uvedeného ustanovení je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002, dále jen R 5/2002 ). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba (vzhledem k tomu, že jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. zmíněné zásady respektoval. K námitkám uplatněným v dovolání je třeba předně upozornit na to, že dovolatelka částečně vychází ze svého přesvědčení o nesprávnosti skutkového zjištění, z něhož soudy obou stupňů vyšly (že vodoměr v době sporného měření pracoval správně, jeho přezkoušení proběhlo bez závad v souladu s platnými právními předpisy a že vodoměrem naměřená hodnota dodané vody byla správná). Toto skutkové zjištění je však při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpochybnitelné (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem, § 241a odst. 3 o.s.ř.); dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který posuzoval odvolací soud. Při úvaze, zda je žalobní požadavek uplatňován v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud zohlednil, že žalobkyně nepřerušila dodávku vody, že žalovanou nijak nesankcionovala a že při vymáhání svých práv postupovala v rámci platných právních předpisů. Odvolací soud nevybočil z výše uvedené judikatury, nepřehlédl-li to, že žalovaná nevyužila právo zakotvené v § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení má odběratel právo zajistit si na vlastní náklady metrologickou zkoušku vodoměru na místě instalace, a to nezávislým měřidlem, připojeným na odbočení s uzávěrem za osazeným vodoměrem na potrubí vnitřního vodovodu před jeho prvním rozdělením; tuto zkoušku provede za přítomnosti provozovatele vodovodu na základě smlouvy s odběratelem Český metrologický institut, pokud to vnitřní vodovod umožňuje. Zjistí-li se odchylka větší, než připouští zvláštní právní předpis, vodoměr se považuje za nefunkční a při stanovení množství dodané vody pro vypořádání případné reklamace se postupuje podle § 17 odst. 4 písm. a/ zákona č. 274/2001 Sb. Žalovaná se na Český metrologický institut neobrátila, přestože toto právo vyplývá z jasného a nepochybného ustanovení zákona, a spolehla se pouze na informace žalobkyně, ačkoliv jejich zájmy byly opačné. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná je advokátkou, a tudíž osobou práva znalou. Námitka, že by při využití možnosti podle § 16 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb. porušila uzavřenou smlouvu, je naprosto neopodstatněná. Okolnost, že ve smlouvě bylo uvedeno toliko oprávnění uvedené v ustanovení § 17 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., tj. právo odběratele požádat o přezkoušení vodoměru provozovatele a tomu odpovídající povinnost provozovatele, neznamená, že tím byla vyloučena možnost postupu podle § 16 odst. 4 uvedeného zákona. Právní vztah účastníků se řídí kogentními ustanoveními zákona bez ohledu na to, zda je jejich obsah nebo odkaz na ně uveden v písemně uzavřené smlouvě, a jejich použití nelze a v souzené věci se tak ostatně ani nestalo smlouvou zamezit (srov. § 2 odst. 3 obč. zák.). Po přezkoušení vodoměru žalobkyní již sice nebylo možné provést jeho opětovné přezkoušení, tomu však žalovaná mohla při zachování míry opatrnosti, kterou lze od ní jako od osoby vykonávající advokacii očekávat, zabránit tím, že by se seznámila se zákonnou úpravou svých práv a využila je.
K námitkám žalované stran přiznaných úroků z prodlení je třeba připomenout, že účinky splnění závazku složením jeho předmětu do soudní úschovy nastávají pouze za předpokladů vymezených ustanovením § 568 obč. zák. Naplnění kteréhokoli z nich dovolatelka netvrdila a odvolací soud takové zjištění k dispozici neměl; nelze mu proto vytýkat, že uplatnění práva na úroky z prodlení neshledal z tohoto důvodu v rozporu s dobrými mravy. Ostatně ke složení předmětu závazku do soudní úschovy podle § 568 obč. zák. jak vyplývá z podstaty tohoto právního institutu se součinnost věřitele nevyžaduje. Nezbývá než dodat, že Nejvyšší soud již ve výše uvedeném rozsudku R 5/2002 vyložil, že institut úroků z prodlení, představující odůvodněnou ochranu věřitele, slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku věřitele na úrok z prodlení, který by uvedená hlediska opomíjel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen advokátní tarif ), tj. částkou 4.260,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 958,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. listopadu 2013

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu