33 Cdo 3004/2011
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.




33 Cdo 3004/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, Brno), proti žalovaným 1/ S. D. , 2/ P. D. a 3/ M. D. , zastoupeným JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem Boskovice, nám. 9. května 10, o příslušenství pohledávky, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 364/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2011, č. j. 37 Co 410/2009-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 12 C 364/2007-46, uložil žalovanému 1/ povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně se žalovanou 3/ částku 84.507,30 Kč (výrok I.), žalovanému 2/ uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně se žalovanou 3/ částku 9.293,20 Kč (výrok II.) a žalované 3/ uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 93.800,55 Kč (výrok III.), všem do tří dnů od právní moci rozsudku, rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VI.) a o poplatkové povinnosti (výroky VII. až IX.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 37 Co 410/2009-67, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil jen tak, že žalovaná 3/ je povinna zaplatit žalobkyni částku 93.800,55 Kč společně a nerozdílně se žalovanými 1/ a 2/, a to s žalovaným 1/ částku 84.507,30 Kč a s žalovaným 2/ částku 9.293,20 Kč, a dále jej změnil ve výrocích IV. až IX.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaní prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. brojí proti závěru odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 103.000,- Kč za období od 4. 5. 2000 do 9. 6. 2009 není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Výklad pojmu rozpor s dobrými mravy podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Dovodil, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Odvolací soud neshledal výkon práva žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení v rozporu s dobrými mravy s přihlédnutím k tomu, že žalovaní nesplnili více podmínek sjednaných ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 103.000,- Kč uzavřené dne 2. 4. 1990 podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. Původní stavebníci dům k trvalému bydlení nikdy neužívali, dům obýval jejich syn (žalovaný 1/), v nemovitosti nevybudovali dvě bytové jednotky, na něž byly poskytnuty dva příspěvky, ale jen jednu, stavbu nedokončili a nezkolaudovali do deseti let od uzavření smlouvy a přes výzvu žalobkyně ze dne 23. 5. 2007 odmítli vrátit poskytnutý příspěvek včetně úroků z prodlení. Teprve 9. 6. 2009 žalovaný 1/ zaplatil žalobkyni 103.000,- Kč. Odvolací soud, který neshledal důvody pro odepření ochrany výkonu práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, posoudil otázku aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. v posuzovaném případě v souladu s ustálenou soudní praxí. I když žalobkyně přistoupila k vymáhání nároku po delší době, nemůže tato okolnost - s ohledem na rozsah i dobu porušování smluvních povinností ze strany žalovaných - znamenat, že výkon jejího práva na zaplacení úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy.
Výtka žalovaných, že odvolací soud ani soud prvního stupně nedoplnily dokazování přes jejich výslovný návrh, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné časopisu Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09). O takovou situaci v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu.
Žalovaní námitkou, že odvolací soud ani soud prvního stupně správně nevyhodnotily důkaz listinou, z níž se podává, že 20. 9. 2000 byli vyzváni k předložení kolaudačního rozhodnutí, a že nepřihlédly k tomu, že této výzvě neprodleně vyhověli a že právní předchůdkyně žalobkyně následně nijak nereagovala, zpochybnili správnost, resp. úplnost skutkových zjištění, které byly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem. Tím uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaných odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni v tomto řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovaným právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. ledna 2012

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu