33 Cdo 2998/2016
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 114b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 153a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



33 Cdo 2998/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A.T.L. consulting s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a (identifikační číslo 282 08 528), zastoupené Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, proti žalovanému Mgr. S. T. , zastoupenému JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, o 103.459,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 369/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č.j. 95 Co 266/2015-48, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.560,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Suttnera, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek (pro uznání) ze dne 1. 10. 2015, č.j. 26 C 369/2015-19, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 103.459,- Kč a na nákladech řízení 18.189,- Kč; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu byly splněny všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že žalovaný nedostál své povinnosti vyjádřit se k podané žalobě, uvedl-li pouze, že pohledávku neuznává a že na ni žalobkyně nemá nárok.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jímž prosazuje názor, podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného žalobou, jestliže se včas vyjádřil tak, že nárok neuznává a že žalobkyně nemá na požadované plnění právo. Považoval-li soud jeho vyjádření za nedostatečné, měl ho vyzvat k doplnění. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání není-li stanoveno jinak přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).
Dovolání není přípustné; procesní otázka zda lze vydat rozsudek pro uznání podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a odst. 3 o.s.ř., jestliže se žalovaný vyjádřil sice včas, ale jen tak, že nárok neuznává již byla Nejvyšším soudem vyřešena a dovolací soud v souzené věci nemá důvod se od níže uvedených závěrů odchýlit.
Z obsahu spisu se podává, že žalobou z 19. 9. 2014 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 103.459,- Kč s tvrzením, že účastníci uzavřeli 7. 4. 2008 smlouvu, jíž se zavázala vést účetnictví související s podnikáním žalovaného, který se zavázal jí za služby platit měsíčně stanovenou částku. Podle článku IV smlouvy pak byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v případě prodlení s úhradou platby přesahující čtrnáct dnů smluvní pokutu 0,5% denně z dlužné částky (z měsíční splátky); výši nároku z titulu smluvní pokuty žalobkyně vyčíslila částkou 103.459,- Kč. Usnesením z 23. 6. 2015, č.j. 26 C 369/2015-9, které mu bylo doručeno 17. 7. 2015, soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby se ve věci samé ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil, zda nárok uplatněný žalobou zčásti nebo co do základu uznává, aby neuzná-li jej v plném rozsahu vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označil důkazy k prokázání svých tvrzení a připojil listiny, jichž se dovolává. Žalovaného poučil, že bude mít za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatněn, uznává, jestliže se bez vážného důvodu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se vyjádřil podáním datovaným 14. 8. 2015, v němž uvedl, že pohledávku neuznává, a to ani co do základu, ani co do jejích jednotlivých částí , a že žalobkyně na částku, kterou učinila předmětem řízení, nemá právo . Slíbil, že odmítavé procesní stanovisko blíže doplní zmocněnec, jehož plnou moc přiložil.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení § 114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4373/2008, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, a ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013).
Výzva k doplnění podání z 14. 8. 2015 nepřichází pojmově v úvahu (žalovaný, zastoupen advokátem, byl soudem prvního stupně výslovně vyzván k vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu /§ 114b odst. 1 o.s.ř./, a řádně poučen o důsledcích, které nastanou, pokud se nevyjádří /§ 114b odst. 5 o.s.ř./).
Odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, je pro souzenou věc nepřípadný. Ústavní soud v jím projednávaném případě volil vstřícnější postup při dopadu fikce uznání podle § 114b odst. 5 o.s.ř. s ohledem na účastnici, která vyjádření formulovala jako osoba práva neznalá a nezastoupená advokátem.
Protože odvolací soud shledal všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, tedy i ty, které se vztahují k povaze věci nebo okolnostem případu, je námitka dovolatele, že se jimi nezabýval, bezpředmětná.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. února 2017

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu