33 Cdo 2977/2000
Datum rozhodnutí: 31.01.2001
Dotčené předpisy:




33 Cdo 2977/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Ing. J.H., zastoupeného advokátem, proti žalované B.V., o neplatnost smlouvy a odstranění vady poskytnuté služby, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 270/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 1999, č.j. 9 Co 207/98-191, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 1999 č. j. 9 Co 207/98 - 191, jímž byla připuštěna změna žaloby a výroku IIa, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smlouvy, se odmítá.

II. Ve zbytku se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 1999 č. j. 9 Co 207/98 - 191 (tj.vyjma výroku I. a IIa) zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. února 1998, č.j. 8 C 270/94-151 zamítl žalobu na určení, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29. 11. 1990 ohledně zhotovení kožešinové vložky z donesených kožešin do látkového pláště je neplatná, a na uložení povinnosti žalované vrátit žalobci jeden plášť látkový tmavošedý, zakoupený dne 6. 12. 1990, jeden dámský plášť velurový, uvedený sešitím do původního stavu, jednu vložku beran, uvedenou sešitím do původního stavu a kousky kožešin, dodané na rozšíření. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že není dán žádný z důvodů neplatnosti smlouvy, uvedených v ustanoveních § 37 až § 40 obč. zák. a ani důvod k odstoupení žalobce od smlouvy podle ust. § 48 a § 49, § 234 a § 265 obč. zák. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 509/19991 Sb. Soud prvního stupně dále učinil závěr, že ke zrušení smlouvy nedošlo ani z titulu odpovědnosti za vady, neboť žalobce neuplatnil vůči žalované právo vyplývající z odpovědnosti za vady zákonem předpokládaným způsobem, v záruční době nevytkl konkrétní vadu a ani nesdělil, jaký nárok z odpovědnosti za vady uplatňuje.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. května 1999, č.j. 9 Co 207/98-191 poté, co připustil částečnou změnu návrhu, aby žalovaná místo vydání tmavošedého látkového pláště, dámského velurového kožichu uvedeného do původního stavu, vložky z kožešiny beran uvedené do původního stavu a kousků kožešin dodaných na rozšíření vložky pláště, bezplatně odstranila vadu poskytnuté služby všitím nové vložky z veluru do tmavošedého látkového pláště /výrok I./, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na určení, že smlouva o zhotovení kožešinové vložky do látkového pláště žalobce, uzavřená mezi účastníky dne 29. 11. 1990, je neplatná /výrok II. a)/ a ve zbývající části změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby žalobkyni bylo uloženo bezplatně odstranit vadu poskytnuté služby všitím nové vložky z veluru do tmavošedého látkového pláště žalobce /výrok II. b)/. Rozhodl současně o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva uzavřená mezi účastníky dne 29. 11. 19990 není neplatná a že reklamace byla nekonkrétní, a proto taková reklamace nemůže být ani podkladem pro úspěšné uplatnění práva na bezplatné odstranění vady.

Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolává se důvodů uvedených v ust. § 241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř., neboť se domnívá, že soud nesprávně zjistil skutkový stav ve způsobu zhotovení kožešinové vložky a nesprávně právně posoudil uplatnění reklamace jako neurčité, nezpůsobující následky řádného uplatnění práva z odpovědnosti za vady služby. Dovolatel vytýká soudu, že nebyl poučen ve smyslu ust. § 5 o. s. ř., ve znění platném v rozhodném období, pokud nebyl soudem poučen o postupu podle hmotného práva, jestliže důvodem zamítnutí žaloby bylo nesprávné uplatnění práva z odpovědnosti za vady služby, když ke dni 9. 4. 1991, ke dni podání žaloby, se poučovací povinnost soudu vztahovala i na poučení o právu hmotném. Navrhl zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeném advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, proto se Nejvyšší soud České republiky nejprve zabýval přípustností dovolání proti tomu výroku rozsudku, jímž odvolací soud připustil změnu žaloby a dospěl k závěru, že potud dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Výrok I, kterým soud připouští změnu žaloby - ač je součástí rozsudku - má povahu usnesení odvolacího soudu, takže přípustnost dovolání se řídí ustanoveními § 237 odst. 1, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že tento výrok nemá povahu měnícího usnesení a nelze jej podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Ustanovení § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť usnesení o připuštění změny žaloby není usnesením ve věci samé a navíc nejde o výrok, jenž má povahu potvrzujícího usnesení odvolacího soudu. Vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. pak ve vztahu k tomuto výroku nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu neplynou. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti výroku IIa, kterým soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti smlouvy, není přípustné. Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř., posuzuje se v případě potvrzujícího výroku ve věci samé přípustnost dovolání ust. § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř. V uvedené věci však o žádný z těchto případů nejde, přičemž, jak bylo výše uvedeno, nebyl namítán a ani zjištěn žádný z dovolacích důvodů předpokládaných ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ve zbývajícím rozsahu (tj. ve výroku IIb a III) je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Soudy obou stupňů sice vždy žalobu zamítly, avšak rozhodovaly každý o jiném nároku. Okresní soud zamítl návrh na vydání věci a krajský soud zamítl návrh na bezplatné odstranění vady; nejde proto o potvrzující výrok odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu tak má v tomto rozsahu povahu měnícího rozsudku.

V posuzovaném případě byla připuštěna změna žaloby, kterou žalobce uplatnil nový nárok, a nikoliv o změnu nároku o němž rozhodl soud prvního stupně. Namísto vydání věcí (tmavošedého látkového pláště, dámského velurového kožichu, vložky z kožešin beran a kousků kožešin) vlastníku uplatnil žalobce nárok z odpovědnosti za vady, a to uložení povinnosti žalovanému odstranit vadu poskytnuté služby všitím nové kožešinové vložky z veluru do tmavošedého látkového pláště.

Pokud odvolací soud o změněném návrhu rozhodl, namísto toho, aby po připuštění změny žaloby v tomto rozsahu zrušil rozsudek soudu prvního stupně nebo návrh vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutím, porušil tímto postupem zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 56/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud odepřel účastníkům možnost přezkumu (na základě řádného opravného prostředku) správnosti rozhodnutí, neboť rozhodoval o jiném nároku jako soud prvního stupně. Řízení je tudíž vadné tím, že účastníku odnímá soudní instanci.

Pochybení v tomto směru představuje v dovolacím řízení tzv. vadu ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b), § 242 odst. 3 o. s. ř., kterou dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání namítána. Odvolací soud pochybil, jestliže rozhodl o novém nároku a řízení je v tomto rozsahu zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu postiženo takovou vadou, dovolací soud je povinen je zrušit, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými důvody. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta prví, o. s. ř.), napadený rozsudek (vyjma výroku I. a II.a) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.)

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2001

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová