33 Cdo 2928/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., § 119 odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



33 Cdo 2928/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Krále Jiřího 1178/20, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Karlovy Vary , se sídlem Městského úřadu v Karlových Varech, Moskevská 21, a 2) Mgr. J. H. , zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 310/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2015, č. j. 18 Co 13/2015-131, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 16 C 310/2013-99, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhá určení, že smlouva o právu provést stavbu, kterou žalovaní uzavřeli dne 9. 5. 2013, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. února 2015, č. j. 18 Co 13/2015-131, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely mimo jiné ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 9. 5. 2013 smlouvu o právu žalované provést stavbu na pozemcích parc. č. 752/1 a 752/3 v K. V. N. ve vlastnictví žalovaného; smlouva byla uzavřena bezúplatně. Žalovaná vlastní pozemky parc. č. 750 a 751, na nichž zamýšlí postavit bytový dům; z projektové dokumentace je zřejmé, že balkony zamýšlené stavby mají vzdušně přesahovat nad pozemky parc. č. 752/1 a 752/3 (které jsou součástí tzv. lesoparku). Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 479, který sousedí s pozemkem parc. č. 752/1; v minulosti projevil zájem tento pozemek od žalovaného odkoupit, avšak žalovaný s prodejem pozemku nesouhlasil. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, avšak žalobu zamítl proto, že smlouvu, kterou žalovaní uzavřeli dne 9. 5. 2013, neshledal neplatnou s tím, že nejde o zastřenou darovací smlouvu; konání žalované nelze s ohledem na charakter pozemků označit za nehospodárné, situováním balkonů zamýšlené stavby nedojde k negativnímu zásahu do krajiny ani ke snížení hodnoty pozemků žalovaného. Stavbou na pozemcích parc. č. 750 a 751 nebude žalobce na svých právech žádným způsobem omezen, neboť přístup k jeho garáži postavené na pozemku parc. č. 479 zůstane zachován. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že žalovaný nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť požadované určení nemůže mít příznivý dopad na jeho právní postavení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. Je přesvědčen, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutím ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, v němž byl přijat závěr, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy má nejen účastník smlouvy, ale každá osoba, na jejíž postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad, přičemž toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo uplatnit vlastní vynutitelná práva, která souvisejí s předmětem neplatného právního úkonu. Respektován podle něho nebyl ani rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, v něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti ve vlastnictví obce s jiným zájemcem má neúspěšný účastník nabídkového řízení. V tomto kontextu nevidí rozdíl mezi smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitosti a smlouvou o právu provést stavbu na cizím pozemku, jestliže stavba tento pozemek trvale znehodnocuje vzdušným přesahem balkonů, odstupovými vzdálenostmi a zastíněním . Připomíná, že vlastní pozemek sousedící s pozemkem žalovaného a je občanem statutárního města Karlovy Vary. Kromě nesprávného právního posouzení věci namítá, že odvolací soud nepřiměřeně zkrátil čas na přípravu na jednání u odvolacího soudu z 10 dnů na 1 den a toto zkrácení následně nevyhodnotil jako důležitý důvod pro odročení jednání dle ust. § 119 odst. 1 o. s. ř. , a vytýká mu, že platnost smlouvy nezkoumal z hlediska ust. § 39 obč. zák., příp. § 41/2 zákona o obcích . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, popř, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že odkazy žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu jsou nepřiléhavé, neboť jí byly řešeny rozdílné typy smluv. Ztotožnil se se závěrem, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ); dovolání není podle § 237 přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že otázku naléhavého právního zájmu na jím požadovaném určení odvolací soud vyřešil v rozporu se závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 (jímž navázal na rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/2001); odkaz na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, neboť se jedná o skutkově zcela odlišnou věc. Zatímco v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2509/2006 byla posuzována určovací žaloba tzv. opomenutého zájemce o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, kdy obec kupní smlouvou převedla své vlastnické právo k nemovitostem fyzické osobě, aniž dodržela zákonnou povinnost zveřejnit svůj záměr nemovitost zcizit; v nyní posuzovaném případě obec své pozemky parc. č. 752/1 a 752/3 smlouvou, jejíž neplatnost má být soudem deklarována, nezcizuje; žalobce tudíž nemůže být - logicky vzato - opomenutým zájemcem o koupi pozemků ve vlastnictví obce. Nelze akceptovat názor, že oba případy mohou být konfrontovány, neboť charakter smluv je z hlediska naléhavého právního zájmu na určení jejich neplatnosti irelevantní. Zatímco na základě kupní smlouvy jedna smluvní strana pozbývá vlastnické právo a druhá jej nabývá, po uzavření smlouvy o právu provést stavbu zůstávají vlastnické vztahy smluvních stran zcela nezměněny. Dovolateli nelze přisvědčit, že odvolací soud při posouzení, zda je dán jeho naléhavý právní zájem na požadovaném určení nerespektoval rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, v němž Nejvyšší soud dovodil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy u osoby, která není jejím účastníkem. Žalobce totiž není osobou, na jejíž postavení by deklarování neplatnosti smlouvy o právu provést stavbu mohlo mít příznivý dopad spočívající v založení či umožnění uplatnit vlastní vynutitelná práva, která souvisejí s jejím předmětem. Žalobce není ani vlastníkem, ani uživatelem stavbou dotčených pozemků, popř. osobou, jíž by k nim svědčilo jiné věcné právo, a nemá tudíž žádná vlastní vynutitelná práva vztahující se k těmto pozemkům. Jako účastník správního (stavebního) řízení i jako občan žalovaného města může žalobce uplatnit všechna práva spojená s těmito statuty i bez deklarování případné neplatnosti smlouvy (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4365/2009, v němž bylo mimo jiné dovozeno, že žaloba podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu o neplatnost kupní smlouvy nemůže být prostředkem kontroly hospodaření s obecním majetkem ze strany občanů); argumentace dovolatele v tomto směru je obsoletní. Kdy je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, deklaroval Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1999, sp. zn. 1338/1996, ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/1996, ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 468/1996, ze dne 30. 6. 1999. sp. zn. 2 Cdon 1429/1997, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 2 Cdon 2017/1997, ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/1999, ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 491/2004, popř. ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Odo 914/2012), přičemž odvolací soud se od zde přijatých tezí nikterak neodchýlil.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nepřiměřeně zkrátil čas na přípravu na jednání u odvolacího soudu z 10 dnů na 1 den a toto zkrácení následně nevyhodnotil jako důležitý důvod pro odročení jednání dle ust. § 119 odst. 1 o. s. ř. , nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
Protože odvolací soud - neshledaje existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení - nepoměřoval smlouvu o právu provést stavbu uzavřenou dne 9. 5. 2013 ustanoveními § 39 odst.1 obč. zák., ani § 41 odst. 2 zákona o obcích, nemohly být absentující závěry - logicky vzato - ani podrobeny dovolacímu přezkumu, jak žalobce v dovolání požaduje.
Protože se odvolací soud při právním posouzení věci neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu