33 Cdo 2910/2014
Datum rozhodnutí: 27.08.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



33 Cdo 2910/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 27/7, proti žalovanému J. V. InFLOOR podlahy , místem podnikání v Praze 9, V Chaloupkách 662/13, identifikační číslo osoby 44276206, zastoupenému JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 814/19, o zaplacení 121.032,- Kč s příslušenstvím oproti vydání venkovní roštové podlahy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 76/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2013, č. j. 14 Co 477/2013-214, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.599,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jiřím Lukeše, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. prosince 2013, č. j. 14 Co 477/2013-214, potvrdil rozsudek ze dne 6. března 2013, č. j. 5 C 76/2010-175, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 121.032,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení oproti vydání roštové podlahy u venkovního bazénu, zhotovené ze dřeva Massarunduba, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalovaný ve svém dovolání avizuje užití jediného způsobilého dovolacího důvodu vymezeného ve shora citovaném ustanovení, jeho námitky ve skutečnosti směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci založeno. Žalovaný totiž odvolacímu soudu vytýká, že skutková zjištění ohledně vad dřevěné podlahy čerpal (stejně jako soud prvního stupně) z nekvalitního znaleckého posudku, který vypracovala ve smyslu ustanovení § 127 o. s. ř. odborně nezpůsobilá soudní znalkyně, resp. soudní znalkyně s nepřiléhavou specializací; má přitom za to, že pro posouzení dřevěné terasy jsou kvalita a vlastnosti dřeva a jejich znalost naprosto klíčové . Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje, že dřevěná terasa nemá žalobcem vytýkané vady, resp. tvrdí, že namítané nedostatky ( trhliny na koncích dřeva apod. ) mohly nepochybně vzniknout tím, že žalobce pravidelně předmětnou podlahu neošetřoval a neimpregnoval nebo že se jedná právě o typické a obvyklé vlastnosti použitého dřeva . Dále namítá, že odvolací soud některé údaje obsažené jak v listinném důkaze (znaleckém posudku, který pro žalobce vypracoval Ing. Josef Mikšátko, CSc.), tak ve znaleckém posudku vypracovaném soudní znalkyní Ing. Miloslavou Popenkovou, CSc. nebral v potaz, a v důsledku toho nesprávně dovodil, že vady brání řádnému užívání věci. Pokud žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze, podporované v mnohém i znaleckými posudky), musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobci nevzniklo právo odstoupit od smlouvy o dílo a požadovat vzájemné vrácení přijatých plnění.
Lze uzavřít, že předestírá-li žalovaný v dovolání vlastní (od odvolacího soudu odlišnou) skutkovou verzi, ze které následně dovozuje od soudu odlišné právní závěry, neuplatňuje přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale brojí proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Námitkami, které primárně směřují proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, není dovolací důvod uplatněn a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
I když žalovaný v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu , ve vztahu k výrokům o nákladech řízení nevznesl žádnou argumentaci.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu