33 Cdo 2877/2007
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:





ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové


ve věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. D., zastoupené advokátem, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 85/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2007, č. j. 6 Co 2943/2006-125, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám


advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Písku (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne


24. srpna 2006, č. j. 8 C 85/2005-96, uložil žalované povinnost uzavřít s žalobcem dvě kupní smlouvy týkající se nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrálního pracoviště P., k. ú. J. a K., na LV č. 55, jejichž úplný text učinil součástí výroku, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 23. listopadu 2005, č. j 8 C 85/2005-49, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2006, č. j.


6 Co 741/2006-82, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Vyšel přitom


ze zjištění, že mezi žalobcem jako budoucím kupujícím a žalovanou jako budoucí prodávající byly dne 18. 2. 2004 uzavřeny dvě smlouvy o budoucích smlouvách kupních o prodeji pozemků zapsaných na LV č. 55 v k. ú. K. a LV č. 55 v k. ú. J. Ačkoliv si účastníci dohodli, že realizační smlouvy budou uzavřeny nejpozději


do 15. 12. 2004, žalovaná i přes písemné výzvy žalobce ze dne 13. 10. 2004 a


19. 11. 2004 zůstala nečinná; sama naopak dopisem ze dne 27. 12. 2004 od smluv odstoupila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 18. 2. 2004 je platná mimo čl. VIII., který je neurčitý a nesrozumitelný. Jelikož jej lze oddělit od zbývajících částí smlouvy, neplatnost tohoto ujednání nečiní neplatnou celou smlouvu; dojde-li totiž ke splnění povinností podle čl. IV. odst. 1 a 2 smlouvy, není ze strany žalované důvod smlouvu neuzavřít.


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č. j.


6 Co 2943/2006-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje smluvní ujednání v čl. VIII. obou smluv o smlouvách budoucích za platné. Kritické ustanovení (totožného znění v obou smlouvách) je srozumitelné a určité, nevzbuzující žádné pochybnosti o svém obsahu. Jednoznačně z něj vyplývá oprávnění žalované bezdůvodně nepodepsat předkládané kupní smlouvy a to i v případě včasného doplacení kupní ceny žalobcem podle čl. IV. obou smluv; tohoto práva přitom žalovaná využila.


V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též dovolatel ) dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká chybný závěr o platnosti čl. VIII. obsaženém v obou smlouvách o budoucích smlouvách kupních ze dne 18. 2. 2004. Jestliže smyslem ustanovení § 50a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) je zavázat účastníky uzavřít dohodnutou budoucí smlouvu do sjednané doby, právo žalované bezdůvodně od smlouvy odstoupit tomu odporuje. Odvolacím soudem přijatý výklad článku VIII. tak popírá smysl platné právní úpravy. Podle dovolatele je uvedené ujednání článku VIII. neplatné a v této otázce se zcela ztotožňuje se závěry, které k ní přijal soud prvního stupně. Pokud by tyto úvahy neobstály, má za to, že čl. VIII. lze považovat za dohodu o postupu smluvních stran při navrácení navzájem poskytnutého plnění pro případ, že žalovaná nebude ochotna splnit svůj závazek a ani žalobce nebude trvat na splnění závazku. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.


Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne,


i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vymezen (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Výhradou vůči závěru, že článek VIII. smluv o smlouvách budoucích kupních


ze dne 18. 2. 2004 je určitý a srozumitelný, vystihl dovolatel dovolací důvod podle


§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.


Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice


po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný (a tím určitý) není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle


§ 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).


Podle čl. VIII. obou smluv o smlouvách budoucích, jestliže dojde ke splnění podmínek stanovených v Čl. IV. odstavce 4.1 a 4.2 této Smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze strany budoucího kupujícího, do stanoveného termínu, a budoucí prodávající odmítne podepsat kupní smlouvu, do stanoveného termínu, složená první část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč (slovy: padesáttisíckorunčeských) (100.000,- Kč v případě smlouvy týkající se nemovitostí v k. ú. K.), která představuje první část kupní ceny na nákup předmětných převáděných nemovitostí v celkové ceně 130.000,- Kč (slovy: jednostotřicettisíckorunčeských) (270.000,- Kč v případě v pořadí druhé citované smlouvy) bude neprodleně po zjištění této skutečnosti vrácena zpět budoucímu kupujícímu a budoucí kupující není k budoucí prodávající vázán a povinován žádným závazkem, ať již finančním či jiným. Je nade vší pochybnost, že účastnící rozlišovali mezi situací, kdy některá ze smluvních stran od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí odstoupí (čl. V. odst. 2) a situací, kdy žalovaná odmítne uzavřít navrhované realizační smlouvy. Sporné ustanovení čl. VIII. neumožňuje jiný výklad než ten, že žalovaná může i v případě řádného a včasného doplacení dohodnuté kupní ceny nemovitostí odmítnout bez udání důvodu uzavřít navrhovanou kupní smlouvu. Nejde o ujednání odporující


§ 50a obč. zák., jak dovozuje dovolatel, nýbrž o výraz smluvní autonomie (srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č.


1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999), neboť dohodou bylo ponecháno na vůli žalované, zda při splnění všech (zejména platebních) povinností žalobce odmítne uzavřít (podepsat) navrhované kupní smlouvy. Z pohledu


§ 37 obč. zák. nejde o neurčité (natož nesrozumitelné) ujednání, jelikož z jeho textu je zřejmé, že využije-li žalovaná svého práva a odmítne uzavřít navrhované kupní smlouvy, je povinna neprodleně vrátit žalobci dříve poskytnuté zálohy na budoucí kupní cenu. Stalo-li se toto oprávnění žalované součástí smluvních ujednání, nelze ve využití takového práva žalovanou (bez udání důvodu odmítnout uzavřít kupní smlouvu) spatřovat rozpor se smyslem právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a obč. zák.


Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované


ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).


Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení.


Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 7 písm. e), § 10 odst. 3 § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 4.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. Václav Duda, v. r.


předseda senátu