33 Cdo 2866/2007
Datum rozhodnutí: 02.06.2009
Dotčené předpisy:





33 Cdo 2866/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalované A., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2


pod sp. zn. 18 C 187/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu


v Praze ze dne 30. ledna 2007, č. j. 16 Co 558/2006-148, takto :


Dovolání se odmítá.


Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. prosince 2003, č. j. 18 C 187/2002-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 100.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 3. 8. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 33 Odo 1012/2004-138, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č. j. 16 Co 558/2006-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím i dovolacím soudem.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. 4. 2005 (dále jen o. s. ř. ), a nebylo shledáno přípustným ani podle


§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé


po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem.


Námitkou, že senát odvolacího soudu, který věc projednal a rozhodl napadeným rozsudkem, byl nesprávně obsazen, neboť předchozím rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 35 Co 98/2004-120, zrušeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2006, č. j. 33 Odo 1012/2004-138, rozhodl ve věci senát v jiném složení, uplatnila žalovaná zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Pomíjí však přitom,


že ke zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/


a § 229 odst. 3 o. s. ř. (jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají. K posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002,


sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek


pod R 32/2003).


Výhrady žalované, že rozsudek odvolacího soudu je nepřesvědčivý a nekonzistentní s jeho předchozím zrušeným rozhodnutím, že odvolací soud pochybil, jestliže při pochybnostech o správnosti soudem prvního stupně zjištěných skutečnostech nezopakoval dokazování podle § 213 o. s. ř., naplňují dovolací důvod podle § 241a


odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Těmito námitkami však žalovaná neotevírá žádnou otázku zásadního právního významu, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; posouzení, zda je určité řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postrádá hlavní atribut zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř., a to jeho judikatorní přesah (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 804/07, nebo ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).


Polemika žalované s hodnocením jednotlivých důkazů soudem prvního stupně, k němuž neměl odvolací soud žádné připomínky z hlediska zásad logického myšlení a korektnosti provedeného dokazování, je podřaditelná jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je zde vyloučeno (jak bylo výše předznamenáno).


Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalované právo.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 2. června 2009


JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.


předsedkyně senátu