33 Cdo 2850/2015
Datum rozhodnutí: 28.01.2016
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 132 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 39 obč. zák., § 580 obč. zák., § 98 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013




33 Cdo 2850/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. D. W., Ph.D. , proti žalovanému JUDr. J. O. , zastoupenému JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, o 997.900,- Kč s příslušenstvím a o 214.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 149/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co 512/2014-462, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co 512/2014-462, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č.j. 19 C 149/2009-397, Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalovanému zaplatit žalobci 997.900,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 20. 7. 2007 do zaplacení a 214.940,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 2. 2014 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č.j. 12 Co 512/2014-462, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 3. 11. 2006 se žalovaný zavázal vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemci (žalobce a PhDr. L. W.) uzavřeli kupní smlouvu týkající se pozemku parc. č. 2703/14 v katastrálním území Č. a nabyli k tomuto pozemku vlastnictví. Účastníci se dohodli, že závazek žalovaného je splněn registrací kupní smlouvy při splnění předpokladů podle článku 7.3 této smlouvy a že za činnost dle ustanovení čl. 5.1 a ostatních této smlouvy zaplatí žalobce žalovanému odměnu (provizi) ve výši 997.900,- Kč. Článek 7.3 smlouvy vázal nárok na provizi na registraci kupní smlouvy za předpokladu splnění závazku prodávajících a podmínek pro uvolnění 97% kupní ceny sjednaných v kupní smlouvě a na dokončení přivedení veřejných sítí: a/ voda, kanalizace-možnost připojení v ulici Žatecká, b/ plyn-rozvodná skříň včetně kolaudace, na něž bude možné připojit stavbu, a to nejpozději do 31. 12. 2006, c/ elektřina-rozvodná skříň včetně kolaudace, na niž bude možné připojit stavbu, a to výstavba rozvaděče nejpozději do 31. 12. 2006, funkční zapojení včetně kolaudace nejpozději do 30. 6. 2007, d/ elektřina-stavební odběr (220/380 V), na niž bude možné připojit stavbu mezi 1. 1. 2007 a 30. 6. 2007 nejpozději do tří týdnů od výzvy zájemců ke zřízení stavebního odběru. V článku 9.2 smlouvy účastníci sjednali, že nesplní-li zprostředkovatel své povinnosti z této smlouvy nebo účel smlouvy nebude naplněn nebo kupní smlouva bude zrušena, platně nevznikne či zanikne jinak než splněním, nemá zprostředkovatel nárok na provizi nebo je povinen provizi vrátit. Žalobce zaplatil žalovanému provizi 997.900,- Kč převodem na jeho účet 10. 10. 2006. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že zprostředkovatelská smlouva je dostatečně určitá s jasně stanovenými podmínkami, které si neodporovaly . Přivedení veřejných sítí k předmětnému pozemku do 31. 12. 2006 bylo předpokladem pro vznik nároku na odměnu za zprostředkování uzavření kupní smlouvy, přičemž povinnost žalovaného vykonat pro žalobce také činnosti související se zasíťováním pozemku ze smlouvy nevyplývá. Nebyl-li dodržen u položek a/ až c/ sjednaný termín, nevznikl žalovanému nárok na provizi, kterou mu žalobce předem zaplatil zálohově (§ 451 odst. 2, § 498 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen obč. zák. ). Částka 214.940,- Kč představuje náklady řízení, které žalobce zaplatil žalovanému na základě rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2011, č.j. 19 C 149/2009-249, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, č.j. 12 Co 474/2011-301, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č.j. 33 Cdo 3256/2012-339, zrušil. Odvolací soud neshledal žalobcovo jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a zdůraznil, že se na straně žalovaného jednalo o činnost v rámci jeho podnikání, respektive o podnikatelské riziko. K námitce započtení, kterou žalovaný převzal z odvolání z 26. 3. 2010, odvolací soud jednak odkázal na v pořadí druhý rozsudek ze dne 17. 6. 2011, č.j. 19 C 149/2009-249, kterým se soud prvního stupně s touto námitkou vypořádal, jednak se jí odmítl zabývat s tím, že není novou skutečností, která by byla způsobilým odvolacím důvodem.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že při řešení právních otázek týkajících se výkladu smlouvy, posouzení její platnosti a vypořádání námitky započtení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zjištění, že vůlí účastníků bylo nárok na provizi vázat na kumulativní splnění předpokladů uvedených v článku 7.3 smlouvy (tj. obstarání uzavření smlouvy a přivedení veřejných sítí a/, b/, c/ do stanoveného termínu), neodpovídá úmyslu smluvních stran ani spravedlivému uspořádání vztahů mezi smluvními stranami . Z provedených důkazů vyplynulo, že dovolatel nezavinil přivedení veřejných sítí po sjednaném termínu, neboť k vydání kolaudačního rozhodnutí byla nezbytná žalobcova součinnost. Žalovaný vynaložil vysoké náklady na zasíťování pozemku, přičemž jeho výdaje jako zprostředkovatele měly být podle smlouvy hrazeny výlučně provizí. Ústavně konformní výklad argumentuje dovolatel vychází z článku 7.4 smlouvy: Provize je splatná po předložení registrované kupní smlouvy spolu s výpisem z katastru nemovitostí, v němž nebude vyznačeno žádné omezení vlastnického práva v části C listu vlastnictví, a to vždy jednou třetinou po prokázání splnění každého z předpokladů uvedených v čl. 7.3 pod body a/, b/ a c/ . Nárok na odměnu nebyl podmíněn kumulativním splněním všech předpokladů uvedených v článku 7.3 pod písmeny a/ až c/, ale vždy třetinu provize měl obdržet na základě splnění každého z nich; nárok na (celou) provizi jen při kumulativním splnění všech předpokladů jak dovodil odvolací soud z článku 9.2 nevyplývá. Jelikož smlouva zakládá extrémní rozpor mezi právy a povinnostmi smluvních stran, prosazuje dovolatel její neplatnost, popř. neplatnost pouze článku 7.3, a to pro rozpor s dobrými mravy (§ 39, § 41 obč. zák.). O podnikatelském riziku nelze hovořit, protože žalovaný nevystupoval ve vztahu jako podnikatel; navíc odkazem (jen) na podnikatelské riziko nelze odůvodnit extrémní nesoulad mezi právy a povinnostmi smluvních stran. K tomu, jak se odvolací soud vypořádal s námitkou započtení, dovolatel uvedl, že z kompenzačního projevu v odvolání z 26. 3. 2010 je zřejmá existence jeho pohledávky za žalobcem, její výše i požadavek na uhrazení pohledávky proti pohledávce žalobce. Kompenzační námitka v rámci odvolání z 26. 3. 2010 je tedy výzvou k plnění, jíž se stal tvrzený nárok splatným; žalovaný byl tedy oprávněn v odvolání z 25. 9. 2014 započíst své pohledávky proti pohledávce žalobce a soud se měl započtením zabývat. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl zamítnutí, popř. odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen o.s.ř. ).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (viz bod 3/), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.); kompenzační námitku, kterou žalovaný uplatnil v odvolacím řízení, posoudil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní otázky týkající se výkladu smlouvy a posouzení její platnosti přípustnost dovolání nezakládají.
1) K výkladu smlouvy, resp. jednotlivých smluvních ujednání.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Právní závěry odvolacího soudu žalovaný napadl procesně neregulérním způsobem, tedy na podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně vůle smluvních stran projevené v článcích 7.3 a 9.2 smlouvy z 3. 11. 2006), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do základních práv a svobod je s to založit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu z 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
2) K námitce neplatnosti smlouvy z 3. 11. 2006.
Podle judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy z 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14), která se promítla též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008), základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran (respekt projevené vůle), povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Ustálená soudní praxe vychází z teze, podle níž se právní úkon bez ohledu na přesvědčení jeho účastníků příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Znamená to, že i smluvní volnost účastníků právního vztahu může být omezena korektivem dobrých mravů, tedy i jednání, jež neporušuje zákon, může být nemravné. Rozpor s dobrými mravy se zásadně posuzuje v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem na stranách všech účastníků sporu. Dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). Není pochyb o tom, že hrubý nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá smluvní strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu nikoliv však sama o sobě naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy (viz nález Ústavního soudu z 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2108/14). Odvolací soud, který další okolnosti pro závěr o rozporu smluvních ujednání s dobrými mravy neshledal, postupoval v intencích toho, co je uvedeno výše. Lze jen doplnit, že odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, a ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 534/2005, není případný. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 39 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností je věcí zhodnocení konkrétní situace, která ve výše uvedených případech byla odlišná.
3) K započtení.
Ze spisu se podává, že žalovaný v odvolání z 26. 3. 2010, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 19 C 149/2009-86, učinil kompenzační úkon, tj. proti žalobcově pohledávce započetl své pohledávky v celkové výši 2.075.707,- Kč, které specifikoval takto: Za zprostředkování koupě pozemku parc. č. 2703/14 v katastrálním území Č. 997.000,- Kč, za vybudování kanalizačního řadu k žalobcově parcele 135.774,- Kč, za vyhotovení projektové dokumentace 49.985,- Kč, za vybudování plynovodní, vodní a kanalizační přípojky k žalobcově parcele 201.230,- Kč, za vybudování komunikace k parcele žalobce 619.718,- Kč a za činnost inženýrinku 72.000,- Kč. V odvolání z 25. 9. 2014 proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně žalovaný vznesl stejně formulovanou námitku započtení jako tu, kterou učinil v odvolání z 26. 3. 2010.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka, které se vzájemně kryjí. Jeho základní předpoklady, které upravuje hmotné právo (§ 580, § 581 obč. zák., § 358 až § 364 obch. zák.), jsou vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění (u peněžitých pohledávek vždy) s tím, že rozdílný právní důvod vzniku obou pohledávek nebrání započtení (s výjimkou podle § 581 odst. 1 obč. zák.), způsobilost pohledávek k započtení a existence právního jednání směřujícího k započtení, jímž může být jednostranný právní úkon ( compensatio necessaria ) nebo dvoustranný právní úkon ( compensatio voluntaria ).
Kompenzační projev ve smyslu § 580 obč. zák. je (neformální) jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníkovi, z jehož obsahu je zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele; k započtení může dojít i proti vůli druhého účastníka. Kompenzační úkon lze učinit poté, co se pohledávky setkaly (střetly), tj. od okamžiku splatnosti té z nich, která se stala splatnou později. Nelze proto jednostranně započíst vlastní nesplatnou pohledávku proti splatné pohledávce (§ 581 odst. 2, věta druhá, obč. zák.); jinak řečeno, platí zákaz započtu vlastní nesplatné pohledávky proti splatné protipohledávce, nejde-li o započtení dohodou (§ 581 odst. 3 obč. zák.). I když byl učiněn až po splatnosti obou pohledávek, má kompenzační úkon účinky zpětně k okamžiku setkání (střetu) pohledávek (ex tunc). V tomto okamžiku, kdy došlo ke splatnosti obou započítávaných pohledávek, zanikají pohledávky, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí (je-li jedna z nich vyšší, zaniká jen do výše protipohledávky, ve zbytku trvá dále). Zánik vzájemných pohledávek nepřivodí kompenzační projev věřitele nesplatné pohledávky, který učinil před střetem se splatnou protipohledávkou; takový právní úkon nemá kompenzační účinky.
Splatnou pohledávku lze v občanskoprávních i v obchodních vztazích jednostranně započítat proti pohledávce, která ještě není splatná; v takovém případě zánik pohledávek nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná, tedy okamžik účinnosti úkonu směřujícího k započtení se pokládá za střet pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, dále jen R 64/2006 ).
Kompenzační úkon (námitku započtení) lze uplatnit i v průběhu řízení před soudem jako obranu proti žalobě. Na rozdíl od vzájemné žaloby, jíž žalovaný uplatňuje svá práva proti žalobci (srov. § 97 odst. 1 o.s.ř.), řeší ustanovení § 98 o.s.ř. procesní dopad kompenzační námitky, kterou žalovaný za řízení a popřípadě (také) vůči soudu (§ 41 odst. 3 o.s.ř.) započetl proti žalobcem uplatněné pohledávce svou pohledávku. Žalovaný může započítat pohledávku, která byla přisouzena pravomocným rozhodnutím soudu nebo která je kryta jiným exekučním titulem, na pohledávku, o níž dosud probíhá jiné řízení, jakož každou jinou pohledávku, včetně těch, které žalobce popírá i co do jejich základu.
Jestliže žalovaný kompenzačním úkonem uplatní k započtení vzájemnou pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku žalobce, jedná se o jeho obranu v řízení (§ 98 věta druhá o.s.ř.). Shledá-li soud pohledávku žalobce po právu, zjišťuje, zda jsou splněny základní předpoklady započtení a zda pohledávka uplatněná žalovaným je nejde-li o pohledávku judikátní po právu; v kladném případě žalobu v rozsahu, v němž došlo k započtení, zamítne. Pohledávku, jež zanikla započtením, nemůže soud přiznat bez ohledu na to, kdy žalovaný učinil kompenzační úkon a zda ke střetu pohledávek došlo před či po zahájení řízení. Neshledá-li pohledávku žalobce po právu, vzájemnou pohledávkou, kterou žalovaný namítl k započtení, se nezabývá (nerozhoduje o ní). Z pohledu § 98 o.s.ř. je nerozhodné, zda k započtení došlo jednostranným právním úkonem žalovaného nebo dohodou účastníků, kdy žalovaný učinil kompenzační úkon, zda ke střetu pohledávek došlo před či po zahájení řízení a zda žalovaný učinil kompenzační projev před nebo po zahájení řízení; započtení své pohledávky proti pohledávce uplatněné v žalobě, které bylo učiněno mimo řízení, se však žalovaný musí v průběhu řízení dovolat. Pokud žalovaný kompenzačním úkonem uplatní k započtení vzájemnou pohledávku a žádá, aby mu bylo přisouzeno více, než činí pohledávka žalobce, považuje se projev, kterým svou pohledávku započetl do výše pohledávky uplatněné žalobou, za obranu v řízení; v přesahujícím rozsahu jde o žalobu navzájem (vzájemný návrh, § 97 o.s.ř.). Uvedené následky nastávají přímo ze zákona, tedy i tehdy, kdyby žalovaný svým kompenzačním projevem uplatnění vzájemné žaloby nezamýšlel nebo s takovým procesním následkem nesouhlasil.
Soudy obou stupňů neměly pochybnost o tom, že doba splnění pohledávek, které žalovaný učinil předmětem svého kompenzačního úkonu, nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena rozhodnutím; splatnost dluhů jim odpovídajících vyplývá z § 563 obč. zák. (první den poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán). Výzva ke splnění dluhu obdobně jako kompenzační projev je neformální jednostranný právní úkon, jímž musí být dluh vyčíslen a identifikován rozhodnými skutkovými okolnostmi; lhůta, v níž má dlužník splnit dluh, není podstatnou náležitostí výzvy. Kompenzační úkon vtělený do odvolání z 26. 3. 2010 shora uvedené náležitosti splňoval, z jeho obsahu je zřejmé, že žalovaný požaduje po žalobci zaplacení dluhů, které specifikoval jak co do výše tak i skutkově. Protože se žalovaný nedovolával započtení svých pohledávek proti pohledávce uplatněné žalobou učiněného mimo rámec řízení (netvrdil existenci kompenzačního úkonu nebo dohody o započtení), staly se jeho pohledávky pokud by byly po právu splatnými v okamžiku, kdy se o tomto úkonu v řízení žalobce dozvěděl (§ 41 odst. 3 o.s.ř.). Z toho plyne, že kompenzační projev žalovaného neměl kompenzační účinky, neboť nesplatnou pohledávku nelze započíst proti splatné pohledávce; ovšem účinky spjaté s výzvou ke splnění dluhu nastaly (srov. R 64/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1373/2015). Pro úplnost je nezbytné zdůraznit, že v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, Nejvyšší soud posuzoval účinky jediného podání, jímž žalovaný projevil pouze vůli směřující k započtení své pohledávky, přičemž obsah jeho podání na rozdíl od nyní souzené věci nebylo možno vyložit jako výzvu k plnění adresovanou žalobci.
S námitkou započtení z 25. 9. 2014, kterou žalovaný obsahově formuloval stejně jako v odvolání z 26. 3. 2010 a která při splnění ostatních zákonných předpokladů mohla účinky započtení vyvolat, je třeba se vypořádat následujícím způsobem.
Námitku započtení s následky uvedenými v § 98 o.s.ř. může vznést žalovaný nejen za řízení před soudem prvního stupně poté, co nastala koncentrace řízení, ale i v odvolacím řízení, které je založeno na systému neúplné apelace; jde o institut hmotného práva, jehož uplatnění zákon nekoncentruje do určitého stadia řízení. To, že ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř. vylučuje (mimo jiné) užití § 98 o.s.ř. v odvolacím řízení, znamená dvojí: 1) námitku započtení může odvolací soud považovat jen za obranu proti žalobě (nikoliv za vzájemnou žalobu) s tím, že při posouzení její důvodnosti nesmí přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, a 2) k žalobě navzájem uplatněné v rámci námitky započtení (tedy v rozsahu jdoucím nad rámec zažalované pohledávky) odvolací soud nepřihlíží (§ 41a odst. 3, § 211 o.s.ř.). V rozsudcích ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 371/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu § 205a odst. 1 písm. f/ o.s.ř., k nimž odvolací soud byly-li uplatněny v odvolání přihlédne (srov. § 212a odst. 3 o.s.ř.). Jak bylo již výše zdůrazněno, skutečnosti, z nichž je zánik zažalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky dovozován, jakož i důkazy je prokazující, smějí být uplatněny jen způsobem a za podmínek uvedených v § 118b o.s.ř. Tvrzení obsažená v odvolání žalovaného z 26. 3. 2010 nebude možné zohlednit jen tehdy, nastaly-li (nejpozději) vyhlášením (vydáním) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2010, č.j. 19 C 149/2009-86, účinky koncentrace řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené procesní otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2016

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu