33 Cdo 2833/2015
Datum rozhodnutí: 27.08.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., § 243f odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř.



33 Cdo 2833/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně DEBT COLLECTORS s.r.o. se sídlem v Děčíně, Na Stráni 545/40, identifikační číslo osoby 254 46 061, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Luďkem Hladěnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 38, o zaplacení 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 201/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. 27 Co 24/2015-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. března 2015, č. j. 27 Co 24/2015-71, potvrdil rozsudek ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 5 C 201/2014-38, kterým Okresní soud v Nymburce zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení 220.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
I když v dovolání není výslovně uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (je zde pouze citována část ustanovení § 237 o. s. ř.), z obsahu dovolání se podává, že podle dovolatelky se měl odvolací soud při řešení otázky uznání dluhu odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3432/2012, uzavřel-li, že písemnost z 29. 4. 2008 nemá náležitosti uvedené v § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ).
Odvolací soud při právním posouzení věci z hlediska aplikace § 558 obč. zák. vycházel ze zjištění, že 29. 4. 2008 podepsali účastníci písemnost označenou jako Dohoda o narovnání , z níž se podává, že věřitel (žalobkyně) poskytl dlužníkovi (žalovanému) finanční půjčku v hotovosti (výše půjčky zde není specifikována) a že dlužník do dohodnutého termínu, tzn. do dne 18. dubna 2008 svůj závazek nesplnil a půjčku nesplatil ; písemnost obsahuje prohlášení dlužníka, že tento svůj závazek uznává co do důvodu a výše a zavazuje se, že věřiteli zaplatí částku ve výši 220.000,- Kč se smluvním úrokem ve výši 1.000,- Kč dohodnutým způsobem (tj. v tam sjednaných splátkách a termínech). Existence půjčky ve výši 220.000,- Kč splatné do 18. 4. 2008 nebyla v řízení prokázána. K datu 29. 4. 2008 existovalo mezi účastníky více závazkových vztahů z titulu půjček (nikoli toliko jediná půjčka splatná do 18. 4. 2008 se zůstatkem ve výši 220.000,- Kč). Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že písemnost nepředstavuje platné uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák., neboť je v ní nedostatečně určitě vymezen uznávaný dluh co do jeho skutkového základu.
Odvolací soud se při posouzení uznání dluhu obsaženého v listině datované dnem 29. 4. 2008 nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal v jí označených rozhodnutích. Nepřiléhavě porovnává skutkově odlišné případy. V rozsudku ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, Nejvyšší soud dovodil, že přímo v uznávacím projevu sice není nezbytné uvést výslovně důvod dluhu, avšak uznávací projev musí obsahovat takové údaje, z nichž za případné pomoci výkladu podle § 35 obč. zák. důvod dluhu nepochybně vyplývá, tzn. musí být buď označeno, jakého dluhu se uznání týká nebo v čem dluh (skutkově) spočívá. Vzhledem k obligatorní písemné formě úkonu musí být tyto údaje obsaženy v písemném projevu vůle nebo alespoň z něj musí bez pochybností vyplývat; nestačí, ví-li dlužník i věřitel, o jaký dluh a v jaké výši se jedná. Vycházel přitom ze zjištění, že v listině obsahující uznávací prohlášení dlužník potvrdil, že si od věřitele postupně půjčoval finanční prostředky, které dosud nesplácel, bylo zde uvedeno datum poslední půjčky, přičemž z jiné písemnosti byl seznatelný i údaj o v pořadí první půjčce; bylo tudíž nepochybně zjištěno, kterých konkrétních půjček se uznání dluhu týkalo. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli více půjček, avšak z uznávacího prohlášení nevyplynulo, že částka, kterou žalovaný uznal jako svůj dluh vůči žalobci, představuje jejich nedoplatek; jako důvod dluhu je zde uvedena půjčka, jejíž existence nebyla v řízení prokázána. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3431/2012, dovolatelka nesprávně interpretuje a zejména přehlíží, že v tam posuzované věci uznal dlužník co do důvodu dluh z jediné půjčky, kterou mu věřitel poskytl a která je v uznávacím prohlášení specifikována datem splatnosti.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu