33 Cdo 2809/2013
Datum rozhodnutí: 01.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 37 obč. zák., § 39 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



33 Cdo 2809/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně obce Kolová , zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, proti žalovaným 1) Ing. J. S. , a 2) I. S. , zastoupeným JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zaplacení 1.250.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 50.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 459/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2013, č. j. 10 Co 170/2011-387, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 10 Co 170/2011-387, potvrdil rozsudek ze dne 16. 3. 2011, č. j. 16 C 459/2009-245, ve výroku I., jímž Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1.300.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a ve výroku III., jímž rozhodl o soudním poplatku; ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení 233.772,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 6. 2011, č. j. 10 Co 170/2011-302, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 33 Cdo 3225/2011-361, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 16. 10. 2007 Smlouvu o finančním příspěvku na vybudování inženýrských sítí (dále jen smlouva , popř. předmětná smlouva ), v níž se žalovaní v pozici zájemců o výstavbu rodinných domů v lokalitě Za humny zavázali přispět žalobkyni nejpozději do 30. 6. 2008 jednorázově celkem částkou 1.250.000,- Kč na náklady spojené s vybudováním a rekonstrukcí inženýrských sítí a komunikace ve zmíněné lokalitě. Smlouvu uzavřeli za situace, kdy pro realizaci svého podnikatelského záměru (tj. výstavbu rodinných domů na /vlastním/ pozemku parcelní číslo 404/25) potřebovali získat kladné vyjádření žalobkyně v řízení o umístění svých staveb; stavby měly být napojeny na inženýrské sítě, jejichž vlastníkem je žalobkyně. Finanční příspěvek byl sjednán ve výši 250.000,- Kč za každý rodinný dům, který žalovaní zamýšleli postavit (jeho celková výše činila 1.250.000,- Kč). Žalobkyně se zavázala, že po podpisu smlouvy vydá kladné vyjádření k územnímu řízení pro umístění stavby: RD Kolová, lokalita č. . Po marném uplynutí termínu, v němž měli žalovaní příspěvek uhradit, si účastníci dodatkem z 12. 11. 2008 sjednali nový termín úhrady finančního příspěvku do 28. 2. 2009 s tím, že neuhradí-li ho žalovaní ani v tomto termínu, zaplatí sankci (smluvní pokutu) ve výši 50.000,- Kč; pro případ dalšího prodlení dohodli placení úroků z prodlení. Žalovaní příspěvek nezaplatili. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud vyhodnotil předmětnou smlouvu jako smlouvu spadající pod režim ustanovení § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen obč. zák. (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a vázán právním názorem dovolacího soudu uzavřel, že smlouva svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu a je výrazem smluvní autonomie. Konstatoval, že smlouva má stejnou závaznost jako zákon a její porušení má za následek vznik právní odpovědnosti předvídané sankční normou. Nepřisvědčil žalovaným, že smlouva je neplatná pro nesrozumitelnost a neurčitost. Naopak uzavřel, že smlouva je zcela srozumitelná a jednoznačně formulovaná; smluvní strany v ní projevily vůli - žalovaní poskytnout a žalobkyně přijmout - ve sjednané lhůtě finanční příspěvek v určité výši. Ani on neuvěřil žalovaným, že smlouvu uzavřeli v tísni a pod psychickým nátlakem ze strany žalobkyně; další důkazy, které navrhli k prokázání tohoto svého tvrzení, neprováděl s tím, že by nemohlo zvrátit zjištění, které vyplynulo z dosud provedených důkazů (žalovaní smlouvu uzavřeli po důkladném zvážení situace se svým podnikatelským záměrem vystavět rodinné domky na pozemku parcelní číslo 404/25 v lokalitě č. , kterou žalobkyně opatřila inženýrskými sítěmi, sami iniciovali jednání s žalobkyní o splátkovém kalendáři poté, co Krajský úřad Karlovarského kraje svým rozhodnutím z 12. 5. 2009 zrušil rozhodnutí příslušného stavebního úřadu o změně umístění stavby, a do podání žaloby žalobkyni nesdělili důvod, proč slíbený příspěvek nezaplatili). Přihlížeje k účelu a důvodu uzavření smlouvy dovodil, že žalovaní neuzavřeli smlouvu v režimu, který by svědčil o nápadně nevýhodných podmínkách v jejich neprospěch a o tísni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, které dovolací soud posoudil a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 dále jen o. s. ř. (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Žalovaní sice přípustnost svého dovolání zdůvodnili výslovně pouze citací ustanovení § 237 o. s. ř., z obsahu dovolání se však podává, že
1) požadují, aby dovolací soud jím dříve vyřešenou právní otázku, konkrétně platnost smlouvy ze dne 16. 10. 2007 z pohledu jejího rozporu se zákonem, příp. jeho obcházení, posoudil jinak.
2) konfrontují rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, v přesvědčení, že odvolací soud při výkladu smlouvy nerespektoval zásady uvedené v citovaných rozsudcích dovolacího soudu (smlouvu nesprávně vyložil, resp. soudy její obsah nepřípustně doplnily anebo dokonce změnily ).
3) jsou přesvědčeni, že úvahy odvolacího soudu promítající se do závěru o svobodě jejich vůle finančně přispět na rozvoj obce a o absenci tísně při uzavření smlouvy nerespektují závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 33 do 1416/2005, popř. v rozsudku ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/2011.
4) jsou přesvědčeni, že odvolací soud se při poměřování jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně je zmíněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/11).
Pokud jde o bod l), žalovaní obšírně polemizují se závazným právním názorem dovolacího soudu, že smlouva nebyla uzavřena v rozporu se zákonem č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění platném v době uzavření smlouvy (dále jen ZoVK ), ani se zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen ZoMP ), popř. se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, a že tyto zákony neobchází. Odkazují na stanovisko ze dne 25. 6. 2013, v němž se Ministerstvo zemědělství České republiky, odbor vodovodů a kanalizací, kriticky vyjadřuje k rozhodnutí zastupitelstva obce Louňovice požadovat od občanů finanční příspěvek ve výši 35.000,- Kč za připojení na vodovod a kanalizaci. Zdůrazňují, že náklady na obnovu či pořízení vodovodů a kanalizací i náklady na jejich opravu se započítávají do kalkulace při stanovení ceny vodného a stočného, promítají se do ceny vodného a stočného, a proto je nezákonné nutit občany, aby se na nich podíleli i jinak. Ustanovení § 33 odst. 2 písm. a) ZoMP pak kvalifikuje neumožnění připojení na vodovod a kanalizaci jako správní delikt a ustanovení § 2 odst. 2 zákona o obcích ukládá obci pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Nic z toho žalobkyně nerespektovala a za situace, kdy v předmětné lokalitě již byly inženýrské sítě zbudovány a náklady s tím spojené uhrazeny, podmínila příslib svého kladného vyjádření v řízení o umístění staveb zaplacením finančního příspěvku, aniž takový příspěvek vyžadovala od jiných potencionálních stavebníků .
Pokud jde o bod 2), jsou žalovaní nadále přesvědčeni, že ze smlouvy nevyplývalo, za co má být příspěvek žalobkyni poskytnut, zda za napojení domů, které zamýšleli postavit na pozemku parc. č. 404/25 v K., na stávající inženýrské sítě, nebo za kladné vyjádření žalobkyně v řízení o umístění staveb anebo zda snad šlo o vynucení si daru. V návaznosti na tyto pochyby dovozují, že šlo o smlouvu darovací podle § 628 a násl. obč. zák. V této souvislosti pak vytýkají odvolacímu soudu, že z hlediska procesního neodůvodnil svůj právní názor ani skutková zjištění k otázce určitosti a srozumitelnosti právního úkonu a proto napadený rozsudek v této otázce trpí takovými vadami, které jej činí nepřezkoumatelným a tak vadným .
Argumentace žalovaných k bodu 3) sestává z velmi podrobného popisu sledu událostí a z rozboru chování žalobkyně. Na jejich podkladě žalovaní oproti odvolacímu soudu prosazují, že smlouvu byli donuceni uzavřít, resp. že ji neuzavřeli svobodně.
Přesvědčení, že odvolací soud pochybil, jestliže jednání žalobkyně nekvalifikoval jako porušující dobré mravy (bod 4), zdůvodňují žalovaní především tím, že do úvah odvolacího soudu se náležitě nepromítla skutečnost, že přijetím příspěvku se žalobkyně mínila bezdůvodně obohatit na jejich úkor, neboť v době jeho vyžádání již byly inženýrské sítě za finančního přispění EU zhotoveny a příspěvek měl sloužit i k úhradě nákladů spojených s vybudováním komunikace, ačkoli obec ji nevybudovala, resp. měli ji vybudovat sami. Žalovaní mají za to, že z morálního hlediska je nepřípustné, aby obec kupčila s právem uplatňovat námitky v územním řízení. Ze všech uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Žalovaní sice ohlásili dovolací důvod podle § 241a o. s. ř. a zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva, kterou s žalobkyní uzavřeli dne 16. 10. 2007, není neplatná ani pro neurčitost (§ 37 obč. zák.), ani pro její rozpor se zákonem, resp. proto, že zákony obchází (§ 39 obč. zák.), avšak dovoláním uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr. Oproti odvolacímu soudu, který převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se ve smlouvě zavázala ke kladnému vyjádření v řízení o umístění stavby, totiž prosazují, že ze smlouvy nevyplývá, byl-li vůbec sjednán ekvivalent za jimi poskytované plnění (finanční příspěvek v celkové výši 1.250.000,- Kč), resp., že z ní není seznatelné, jakého plnění se jim mělo od žalobkyně za poskytovaný finanční příspěvek dostat (jaká byla v tomto směru vůle žalobkyně). Mají za to, že soudy obsah smlouvy doplnily, popř. změnily, neboť z listiny, na které byl text smlouvy zaznamenán, vzaly za prokázané něco, co z ní nevyplývalo. Žalovaní pomíjejí, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen obč. zák. ), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Právní posouzení věci tedy nepřípustně zpochybňují skutkovými námitkami. Nad rámec řečeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že sdílí názor odvolacího soudu, že smlouvu není namístě vykládat ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., tj. prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), neboť její jazykové vyjádření je zcela srozumitelné i určité. Z textu smlouvy lze bez pochybností zjistit, kdo ji uzavřel i k čemu se zavázal, navíc je zde popsáno, co účastníky motivovalo k uzavření smlouvy daného obsahu. Lze sice přisvědčit připomínce dovolatelů, že soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, dovolatelé však přehlížejí, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; v daném případě je jazykové vyjádření smlouvy jednoznačné a není tudíž důvodu použít zákonná výkladová pravidla za účelem zjištění jejího obsahu. Na vlastní od odvolacího soudu odlišné skutkové verzi pak žalovaní postavili rovněž svou výtku, že odvolací soud (vázán závazným právním názorem dovolacího soudu) pochybil, jestliže smlouvu neshledal neplatnou pro rozpor se zákonem, případně pro jeho obcházení. Zatímco odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně přislíbila vyjádřit se coby účastník ve správním (územním) řízení k umístění staveb žalovaných kladně, jestliže jí finančně přispějí na náklady spojené s vybudováním a rekonstrukcí inženýrských sítí a komunikace v lokalitě, v níž měly být zamýšlené domy žalovanými postaveny, žalovaní tvrdí, že příspěvek byl vyžadován za připojení jimi vybudovaných domů na vodovod a kanalizaci; z toho pak vychází jejich úvaha, že smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích, případně jí byl obcházen zákon o místních poplatcích. Námitka, že smlouva obchází zákon o obcích, je v dovolání podpořena jednak obecnou argumentací, že obec má pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů , aniž je náležitě zdůvodněno, v jakém směru tuto zásadu smlouva obchází a dále novým (v dovolacím řízení již zapovězeným) tvrzením, že žalobkyně svůj závazek ze smlouvy nesplnila, neboť kladné vyjádření k územnímu řízení neposkytla, naopak vznesla námitky k navrženému způsobu řešení (míněno kanalizace). Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto dovolací soud poznamenává, že od právních závěrů, k nimž na podkladě nerevidovatelného skutkového stavu věci dospěl ve svém rozhodnutí, jímž zrušil v pořadí první rozsudek odvolacího soudu, nemá - ani při zohlednění argumentů zdůvodňujících dovolání - důvod jakkoli se odchýlit.
Z výše řečeného je patrné, že irelevantní je dovolací námitka, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k zásadám výkladu právních úkonů.
Bezchybný je rovněž závěr odvolacího soudu vyjadřující se k námitce žalovaných, že smlouvu uzavřeli nesvobodně a že právě proto jde o neplatný právní úkon (§ 37 obč. zák.). Především nelze přisvědčit názoru, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1416/2005. Skutkový základ v projednávané věci totiž nedovoluje přijmout závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí. Finančním příspěvkem nebylo podmiňováno připojení rodinného domu na vodovodní řad a žalovaní výstavbou nemínili uspokojit svou individuální bytovou potřebu, nýbrž zamýšleli realizovat svůj podnikatelský záměr vystavět na svém pozemku rodinné domy za účelem jejich prodeje (a potažmo docílení zisku). Protože šlo o více staveb, jevilo se pravděpodobným, že jejich umístění v lokalitě nutně zatíží stávající inženýrské sítě a komunikace, a to na úkor dalších případných stavebníků individuálních staveb (sami žalovaní připouštějí, že nebyli jediní, kdo v lokalitě Za humny zamýšlel stavět mělo se stavět i na pozemcích obce). Jak skutkově dovodil odvolací soud, žalovaní uzavřeli smlouvu po důkladném zvážení svého podnikatelského záměru, zvážili podmínky vztahu, do kterého vstupovali, sami iniciovali jednání o odkladu splatnosti příspěvku, aniž by v té době žalobkyni sdělili důvody, kterými argumentují po podání žaloby. Ze zjištění se nepodávalo, že by smluvní strany v době uzavření smlouvy byly vůči sobě v nerovném postavení. Smlouva nemá veřejnoprávní charakter, neboť nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva; opak nelze dovozovat toliko ze skutečnosti, že subjekt, který se rozhodl poskytnout finanční příspěvek, je fyzickou osobou (fyzickými osobami), zatímco příjemce příspěvku je obec, tedy osoba právnická. Bylo na vůli účastníků smlouvy a otázkou jejich motivace, zda smlouvu uzavřenou či nikoli. To vše svědčí pro závěr, že žalovaní uzavřeli smlouvu svobodně, v rámci zásady privátní autonomie vůle jednajících subjektů. Žalovaní byli na věci výrazně ekonomicky zainteresováni a záviselo pouze na nich (odviselo výhradně od jejich vůle), zda se rozhodnou finančně přispět obci na její rozvoj (ať již na inženýrské sítě či jiné veřejně prospěšné projekty) a získají tím výhodu bezproblémového průběhu řízení o umístění jejich staveb; svou vůli revokovali až dodatečně. Posouzení právního úkonu z hlediska svobody vůle jednajícího v napadeném rozhodnutí zcela konvenuje se závěry, které Nejvyšší soud přijal a odůvodnil např. ve svém rozhodnutí ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2532/2008, ale i v dovolateli zmiňovaných rozhodnutích ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 2731/2011, a ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1416/2005 (i zde přijaté závěry svědčí naopak proti úvaze dovolatelů).
I když se odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně nevyjadřuje k tomu, zda se výkon práva žalobkyně nepříčí dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), resp. zda smlouva nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.), lze jeho negativní závěr z rozhodnutí implicitně dovodit (morální nárok žalobkyně vyplýval z tohoto, že byla to právě ona, kdo infrastrukturu vybudoval a pozemek žalovaných zasíťováním zhodnotila). Stejně jako soudy obou stupňů, ani dovolací soud nesdílí názor žalovaných, že žalobkyně kupčila se svým postojem v územním řízení a že její jednání se proto neslučuje s dobrými mravy. Žalobkyně infrastrukturu vybudovala, financovala. Žalovaným zasíťování pozemků ekonomicky prospělo, neboť jejich pozemky byly využitelné ke stavbám rodinných domů, byly lépe prodejné. Sami žalovaní v dovolání akcentují, že příspěvek nebyl žádán od všech potencionálních stavebníků v lokalitě (zájemců o stavbu). Již z toho vyplývá, že žalobkyně s postojem ve správním řízení neobchodovala ; lze usuzovat, že rozlišovala pravděpodobně mezi stavebníky, kteří výstavbou realizovali svou podnikatelskou činnost, a těmi, kteří zabezpečovali svou bytovou potřebu. Není vyloučeno, aby soukromý subjekt obec za její vstřícný postoj ve správním řízení odměnil . Žádný právní předpis účastníkům řízení v jejich postupu, tj. v poskytnutí finančního příspěvku (obecně vzato) na rozvoj obce a jeho přijetí, nebránil. Bez významu je skutečnost, zda inženýrské sítě byly v době poskytnutí příspěvku již dohotoveny; příspěvek měl sloužit jak na jejich vybudování (rozšíření), tak na případnou rekonstrukci. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí se pokud jde o poměřování věci korektivem dobrých mravů - neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované jak dovolateli zmíněným rozsudkem ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2731/11, tak dalšími, v nichž Nejvyšší soud při posuzování (ne)platnosti právního úkonu vyložil pojem dobré mravy (srov. např. rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010). I v dané věci platí, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání, a že je proto třeba posuzovat rozpor právního úkonu s dobrými mravy v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období (uvedené úvahy obstály i v rovině ústavní - viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný pod číslem 14/1998 Sbírky soudních nálezů a usnesení Ústavního soudu a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i v rozhodnutích ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Cdo 438/2005, a ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014).
Bezcenné jsou jak dovolací námitky, že odvolací soud při rozhodování pominul některé skutečnosti vyplývající z provedených důkazů (např. obec by podle starosty Ing. V. K. bez podpisu smlouvy nedala souhlas v územním řízení, k uzavření smlouvy nebyl dán předchozí souhlas obecní rady), tak výtka, že závěr, že smlouvu uzavřeli coby podnikatelé, nemá oporu v dokazování. Jak již bylo shora vyloženo, nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241 a odst. 1 o. s. ř. a contrario)
Namítají-li žalovaní, že odvolací soud nereagoval na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, že nezopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, a že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, jestliže neuvedl, proč neprovedl další dokazování, nenapadají žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci. Stejný charakter má i výtka, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu. K vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalovaní sice napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. nevznesli.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á předsedkyně senátu