33 Cdo 2782/2010
Datum rozhodnutí: 25.04.2012
Dotčené předpisy: § 35 odst. 2 obč. zák., § 37 odst. 1 obč. zák., § 657 obč. zák., § 564 obč. zák.




33 Cdo 2782/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. J. D. , zastoupené JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti žalované TRIPEX s. r. o. se sídlem Holešov, Grohova 698, zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem Frýdek - Místek, ul. 1. máje 741, o určení doby plnění, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 57/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. března 2010, č. j. 59 Co 314/2009-136, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Kabuďi, advokáta se sídlem Frýdek - Místek, ul. 1. máje 741.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou domáhala určení splatnosti pohledávek ve výši 580.000,- Kč, 385.000,- Kč a 300.000,- Kč s úroky z prodlení ze smluv o půjčce ze dne 5. 1. 1994, ze dne 24. 5. 1999 a ze dne 30. 1. 2002. Uváděla, že vrácení částek půjčených žalované na základě těchto smluv bylo ponecháno na vůli dlužníka. Poté, co žalovaná přestala půjčky splácet, reagovala na výzvu k úhradě dluhů sdělením, že je doplatí, až na to bude mít.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 11 C 57/2008-105, určil, že pohledávky žalobkyně vůči žalované z titulu půjček ze dne 5. 1. 1994 ve výši 580.000,- Kč s úroky 11,2 % p. a., ze dne 24. 5. 1999 ve výši 385.000,- Kč s úroky 8,4 % p. a. a ze dne 30. 1. 2002 ve výši 300.000,- Kč s úroky 4,9 % p. a. jsou splatné do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroky I., II. a III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 59 Co 314/2009-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., II. a III. tak, že žalobu o určení doby plnění půjčky ze dne 5. 1. 1994 ve výši 580.000,- Kč s úroky ve výši 11,2 % p. a., půjčky ze dne 24. 5. 1999 ve výši 385.000,- Kč s úroky ve výši 8,4 % p. a. a půjčky ze dne 30. 1. 2002 ve výši 300.000,- Kč s úroky ve výši 4,9 % p. a. zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o půjčce uzavřené ústně dne 5. 1. 1994 částku 700.000,- Kč a na základě písemně uzavřených smluv o půjčce z 24. 5. 1999 a z 30. 1. 2002 částky 500.000,- Kč a 400.000,- Kč. V době uzavření těchto smluv byla žalobkyně jedním ze tří společníků a jednatelů žalované, kteří rovněž žalované poskytli půjčky ve stejnou dobu a v téže výši. Žalovaná půjčené finanční obnosy žalobkyni řádně nevrátila a dluží jí na jistinách 580.000,- Kč, 385.000,- Kč a 300.000,- Kč. Ujednání účastnic obsažené v každé z uzavřených smluv, že půjčka bude placena průběžně, oba soudy vyložily tak, že lhůta plnění nebyla dohodnuta. Oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že doba plnění byla ponechána na vůli žalované (dlužníka) a že se žalobkyně v souladu s § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) domáhá určení doby plnění soudem, odvolací soud takto formulované ujednání splatnosti pohledávek posoudil jako neurčité, neboť z něho nelze usoudit ani to, že splnění závazku bylo výslovně ponecháno na vůli dlužníka. Takovému ujednání by odpovídala formulace, že dlužník zaplatí, až bude chtít, až bude ochoten nebo až bude moci. Protože mezi účastnicemi nebylo nic takového ujednáno, odvolací soud dospěl k závěru, že je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., nastává v otázce splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena (§ 563 obč. zák.). V tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1293/2005 a sp. zn. 33 Odo 3689/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybňuje správnost právního závěru, že smluvní ujednání, že peněžní půjčka bude splácena průběžně , je neplatné pro neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o neurčitosti tohoto ujednání učinil, aniž je vyložil za pomoci všech interpretačních pravidel formulovaných v § 35 odst. 2 obč. zák., a připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 108/2003, 32 Odo 346/2002, 28 Cdo 1726/2002, 33 Odo 341/2003 a 33 Odo 655/2005, z nichž cituje jednotlivé pasáže. Zdůrazňuje, že především ze samotného způsobu splácení půjček žalovanou (tj. jejího jednání po uzavření smluv) lze usuzovat na to, že účastnice ve smlouvách projevily vůli ponechat dobu plnění na žalované, která bude splácet půjčky průběžně, tj. podle svých možností. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu. Má za to, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že plnění ze smluv bylo ponecháno na vůli dlužníka. Slovo průběžně je pojmem nesrozumitelným, nepřesným; smlouvy o půjčce jsou tudíž v ujednání o lhůtě plnění neplatné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání vytýkány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání ve smlouvách uzavřených dne 5. 1. 1994, 24. 5. 1999 a 30. 1. 2002 o době plnění závazků je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, a jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení vychází z toho, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Na vůli toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Jazykové vyjádření právního úkonu lze sice vykládat shora uvedenými prostředky, avšak interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle. Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné shodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 2300/99).
V posuzovaném případě se účastnice ve smlouvách o půjčce uzavřených dne 5. 1. 1994, 24. 5. 1999 a 30. 1. 2002 dohodly ohledně vrácení půjčených finančních prostředků jen tak, že peněžní půjčka bude splácena průběžně . Žalobkyni nelze přisvědčit, že smluvní strany tímto ujednáním ponechaly dobu plnění na vůli dlužníka (žalované), neboť tomu nenasvědčuje jeho jazykový výklad. Z hlediska významu použitých slov splácena a průběžně lze ujednání vyložit jen tak, že účastnice jimi vyjádřily srozumitelně a určitě vůli, že půjčené finanční prostředky budou vráceny postupně ve splátkách. Účelem tohoto ujednání tudíž bylo vyloučit splnění závazku žalovanou jednorázově. Tomu také nasvědčuje její následné chování, kdy půjčky nevrátila žalobkyni najednou. Protože však účastnice nesjednaly konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité. Jestliže účastnice ve vykládaném ujednání nepoužily žádnou formulaci či pojem, které by alespoň připouštěly jeden z vícero možných výkladů jako ujednání, že dobu plnění určuje žalovaná, nelze úspěšně odvolacímu soudu vytýkat, že kromě jazykového výkladu nepoužil další interpretační postupy podle § 35 odst. 2 obč. zák.; při absenci slovního vyjádření, z něhož by bylo možno usuzovat na žalobkyní tvrzenou vůli, se takový postup odvolacímu soudu ani nenabízel .
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, dovolací soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v rozhodném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r. předsedkyně senátu